Honzo, jak se rodilo vaše rozhodnutí skončit s hokejbalem a přesunout se k florbalu?

Na začátek bych rád řekl, že s hokejbalem jsem neskončil, nazval bych to přerušením. Byl jsem kontaktován Ondrou Vichrem a po vypadnutí v hokejbalovém play off jsme se domluvili na schůzce, na které jsem dostal nabídku, abych zabojoval o místo v pardubickém florbalovém A týmu. Tím, že se letos konalo mistrovství světa v hokejbale, tak jsme se domluvili, že rozhodnutí přijde čtrnáct dní po něm. Po dlouhém rozmýšlení, radách od nejbližších a zjišťování si informací jsem se nakonec rozhodl, že se budu věnovat florbalu na nejvyšší úrovni. Sám vím, že tento krok vyvolá spoustu emocí – pozitivních i negativních, ale jsem rád, že rodina a moji nejbližší kamarádi mě v tomto kroku podpořili a přáli mi to. Uvědomuji si také to, že ne každý mé rozhodnutí pochopí, ale nemám problém kdykoliv a komukoliv důvody mého rozhodnutí znovu vysvětlit a pobavit se s ním.

Právě domácí hokejbalový šampionát byl jednou z největších sportovních akcí, která se letos v Česku konala. Vám se navíc dařilo a nakonec jste to dotáhli k bronzové medaili. Nemohl ani tento zážitek na vašem rozhodnutí nic změnit?
Co se týče šampionátu, tak o něm nejde říct nic negativního. Můžu pouze všem poděkovat za to, jak skvělé mistrovství v Pardubicích bylo, a hrozně moc si cením toho, že jsem mohl být součástí úžasné party a týmu. Byl to můj čtvrtý šampionát, určitě převýšil všechny ostatní a podle mě ho už asi žádný nepřekoná. Samozřejmě, že je člověku líto, když opouští sport, který dělal šestnáct let, navíc poté, co jsem zažil vrchol kariéry na domácím mistrovství světa, ale měl jsem nějaké důvody ke změně a nejde se rozhodovat pouze na základě jednoho turnaje, i přesto, že byl skvělý.

S florbalem už ale nějaké zkušenosti máte, takže nejdete do úplně neznámého prostředí.
Ano, začal jsem zhruba před třemi lety, kdy vznikl klub HAGA Pardubice, hlavně díky úžasné práci Míry Zajíčka. Začali jsme od nejnižší soutěže, kde jsme jako parta kluků, která vyrůstala na Cihelně a denně sportovala, chtěli zkusit nový sport. Dva roky po sobě jsme postoupili do vyšší soutěže, takže mým vrcholem je zatím regionální liga.

Oba sporty jste dokonce nějaký čas kloubil dohromady. Jak to šlo?
Skloubit to určitě šlo, ale zároveň to stálo spoustu sil a času. V pondělí florbal, v úterý hokejbal, středa zase florbal a čtvrtek znovu hokejbal. O víkendu jsme s Ondrou Březinou jezdili dopoledne na florbalový zápas a odpoledne na zápas hokejbalu. Dříve nám florbal vycházel na neděle, ale tím, že jsme postoupili do regionální ligy, tak hrací dny připadaly na sobotu, což byl problém. Loňskou sezónu jsem si ale florbalově moc neužil, na jaře jsem se totiž rozhodl, že oba sporty míchat nebudu, protože jsem chtěl vše podřídit nejprve hokejbalovému play off a následně i mistrovství světa.

Oba sporty mají přece jenom trochu odlišnější pravidla. Nebojíte se aklimatizace na tento aspekt florbalu?
Myslím, že za ty tři roky jsem si na florbalová pravidla zvykl velice dobře. Ze začátku to byla tragédie, všechny jsme řezali a stali se tak nepřáteli všech florbalistů. (smích) Postupem času si ale dovolím říci, že se to hodně zlepšilo a už je to v naprostém klidu. Samozřejmě jsem rád za to, že se v Superlize čím dál více toleruje hra tělem, naopak vím, že si budu muset dát pozor hlavně na fauly hokejkou, to vidím jako největší problém.

Je o vás známo, že jste často osobně navštěvoval utkání mužské Superligy na Dašické. Co jste na výkony Sokola v posledních letech říkal z tribuny?
Ano, když byla chvíle času a možnost se zajít podívat, tak jsem chodil. Novou halou se zvedl zájem o tento sport a na zápasy chodí spousta lidí, kteří dokáží vytvořit parádní atmosféru. Co se týče samotných výkonů, tak se mi to těžko hodnotí a ani bych se do toho nechtěl moc pouštět. Zaujal mě ale fakt, že kluci dokázali vždy proti favoritům podat vynikající výkon a často je i porazit, naopak dokázali ztratit body s papírově horší týmem, což je vždy škoda a muselo to mrzet.

Máte za sebou první přípravný turnaj, kterým byl víkendový Sokol Cup. Jak jste se ve florbalovém dresu a bez rukavic a helmy na hřišti cítil?

Vůbec jsem netušil, co mám od turnaje očekávat, přeci jen jsem nedržel florbalovou hůl od ledna pořádně v ruce. Díky tomu jsem měl veliký respekt a nechtěl jsem to klukům zkazit, abych pro ně nebyl spíš Černým Petrem. (smích) Nakonec si ale myslím, že jsem to nějak zvládl, sám vím, na čem musím pracovat a co mi dělá problém. Navíc jsem nastoupil na pro mě netypickém postu obránce, což mi vůbec nevadilo, ale trochu nezvyk to byl. I obránci ovšem musí pomáhat ofenzivě, takže jsem se s tím v pohodě vyrovnal.

Jaké jsou vaše osobní cíle do letní přípravy, potažmo do celé sezóny?
Letní přípravu bych chtěl určitě přežít. (smích) Tým už přípravu začal a jede v nějakém režimu, do kterého se chci postupně zapojit a nabrat více sil. No a cílů do sezóny bude víc, ale mezi ty hlavní určitě patří, abych se probojoval do týmu a pomohl mu k co nejlepšímu výsledku.

Foto: Vladimír Škorpík