„Jakuba jsem poprvé viděl před více než deseti lety. S Mírou Janovským jsme tehdy trénovali malé florbalisty a Jakub patřil do skupinky nově příchozích hráčů. Pamatuji si, že jsme se s Mírou na prvním tréninku vsadili, který z těch kluků to dotáhne ve florbale nejdál.Míra si z asi třiceti hráčů vsadil právě na Jakuba a pravděpodobně tak předznamenal jeho florbalovou budoucnost. A já mu tak stále ještě dlužím prohranou sázku,“ vzpomíná na florbalové začátky Jakuba Buriana jeden z jeho prvních trenérů, a dnes spoluhráč z útoku, Martin Zozulák.

Florbal přitom nebyl prvním sportem, který tehdy malý Kuba dělal. Ještě dříve než za florbalovým míčkem se totiž pravidelně proháněl po zeleném pažitu za fotbalovým míčem. A nebýt fotbalových trenérů, mohl dnes tvořit hru minimálně na druholigovém stadionu Pod Vinicí. „Když byl Kuba někdy ve čtvrté třídě, tak se na fotbale zrovna měnila parta trenérů. Správní chlapi odešli, a protože Jakub není fotbalový primitiv, který by nedokázal vnímat lobující rodiče u trenérů, aby jejich kluci hráli, tak to hodně obrečel a nechtěl tam už chodit. Karel (manžel – pozn.) byl tehdy uražený a chtěl ho tam nechat. Ale florbal, který se rozhodl vyzkoušet, se nám začal líbit. Nedokázali jsme si ovšem představit, že by ho dělal na vrcholové úrovni. Spíš jsme si mysleli, že ho bude dělat pouze pro zábavu. Vlastně líto nám to přestalo být, až když s námi jeho trenér Mirek Janovský mluvil, jak moc je šikovný, a že by ho mohl jednou hrát na vysoké úrovni. Byl to rozdíl oproti fotbalovým trenérům, kde se s námi nikdo nebavil. Ale nejdůležitější bylo, že Kuba byl ve florbalu šťastný a šťastný je do dnešní doby. Není to totiž jenom o sportu, ale i o lidech,“ vypráví maminka Jana Burianová.

Úplně první přičichnutí k florbalu přišlo na základní škole a v kroužku pořádaným DDM Delta. V létě pak rodiče hledali, kam neposedné dítě upíchnout, a našli florbalový kemp, který pořádal v Klatovech příznivce chlapeckého florbalu, dnes ve výkonu trestu, Marek Jaroch. Tam se Jakub naštěstí blíž seznámil s Vítkem Míčou, tehdy už hráčem pardubického Sokola, který ho neváhal do klubu přivézt.

Florbal v prvním období ještě kombinoval s atletikou. Rodiče, sami bývalí atleti – maminka Jana sprinterka a tatínek Karel trojskokan, ale rychle pochopili, že z něj krále tartanových oválů mít nebudou. „Na můj vkus nebyl moc technicky zdatný, rychlý na sprintera taky ne, extra vytrvalec není, takže to, co dělá teď, je zlatý,“ říká s úsměvem tatínek Karel Burian.

Od prvních florbalových tréninků Jakub ukazoval, že mu to s florbalovou hokejkou půjde mnohem lépe, než s tretrami. Ve své kategorii v České republice vždy patřil mezi nejlepší hráče. Bohužel ho ale nesčetněkrát srazilo zranění nebo nemoc. Mononukleóza, zlomená klíční kost, vlásečnicová zlomenina holení kostia především mnohokrát poraněné koleno, ve kterém si už v patnácti letech přetrhl křížový vaz a než mohl v osmnácti letech podstoupit plastiku, tak ho několik dalších podvrtnutí téměř zdevastovalo. Od té doby tak je jeho věrným společníkem kromě florbalky i kolení ortéza. Žádný úraz ho ale nezlomil natolik, aby s florbalem sekl. Vždy se snažil co nejrychleji vrátit na hřiště, s často ne úplně doléčeným úrazem. Na tribuně pak rodiče trpěli strachem, ani ne tak o výsledek, jako spíš o zdraví.

„Hrozně jsem to prožívala, ale ještě víc trpěl můj manžel. Právě kolem sedmnáctého roku to bylo těžké období, kdy byl navíc kromě úrazů i hodně nemocný. Osobně jsme prodělala také operaci kolene, ale nedokázala jsem si představit, v jakém stavu koleno měl on. Jak mi ale řekl náš společný ortoped, není to jeho vina, protože volné klouby zdědil po mně,“ dodává s úsměvem maminka a věrná fanynka v jedné osobě.

Každý další úraz znamenal vždy velkou ztrátu pro tým, ve kterém zrovna působil. Zároveň to svědčilo o jeho těžko zastupitelné úloze.„Začal jsem Jakuba trénovat v sezoně 2009/2010, kdy Mirek Janovský odešel k mužům. Hráli jsme tehdy druhou nejvyšší soutěž juniorů. Buri ‚tradičně‘ odehrál pouze polovinu sezony, protože těsně po nominaci do reprezentace juniorů mu Ivoš Teichman na tréninku zlomil klíční kost. Těsně před play-up se dal dohromady a pomohl k postupu. Bohužel ale pak přišlo na začátku sezony další zranění, tentokrát kolene. V té už za juniory neodehrál ani jeden zápas a nám tak chyběla klíčová osobnost týmu, protože on byl zároveň duší celého týmu. Myslím si, že to byl jeden z problémů, proč se nepodařilo nejvyšší soutěž juniorů udržet,“ vzpomíná jeho tehdejší trenér Tomáš Kořínek.

Zatímco nejvyšší soutěž juniorů si tak zahrát nestačil, v nejvyšší soutěži mužů kroutí už pátou sezonu, s mužským týmem si navíc zahrál i jednu prvoligovou. Svůj talent dokázal naplno rozvinout v posledních dvou letech po boku Martina Zozuláka, jehož se stal dvorním nahrávačem. A rozumí si nejenom na hřišti. „Myslím, že s Jakubem vycházím velmi dobře, dokonce nám pomáhá s některými věcmi v řízení klubu, často s ním konzultuji některá rozhodnutí, Jakub má pro mě zajímavé názory a proto si ho vždycky rád vyslechnu. Mimo jiné také píše články na náš web a od letošní sezony jsme mu svěřili správu našich FB stránek. Zkrátka a dobře je to jeden z lidí, s kterými vždy rád zajdu na pivo a dobře si popovídám. Zapadá mi do toho i jeden můj názor, že pokud to má klapat na hřišti tak si hráči musí rozumět i mimo něj,“ říká pardubický snajpr.

A čím víc klape jejich spolupráce, tím víc se v klubu také slaví. „Musím prozradit na Jakuba dvě takové libůstky, o kterých zřejmě ví jen pár vyvolených. O Kubovi je známé, že je vždy jeden z tahounů oslav, narozeninových party a dalších večírků. Málokdo ale také ví, že ho v tomto stavu trápí těžká kleptomanie, nutno ale podotknout, že v poslední době na tomto velice zapracoval a snaží se vyléčit. No a druhá věc se týká jeho soukromí, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá tak je Jakub velice stydlivý a má chorobný strach ze společných sprch se svými spoluhráči,“ nezapomíná Martin Zozulák přidat pikantní historky z pardubické šatny.

A kdo ví, jestli se časem nebudou potkávat, nebo spíš míjet, také v reprezentačních sprchách. Zatímco Martin patří mezi opory českého týmu, a už si pomalu balí věci na prosincové mistrovství světa, Jakub do reprezentace zatím spíš nakouknul prostřednictvím pravidelných reprezentačních tréninků. „Je tady spousta lepších hráčů, ale moc bych mu to přála,“ říká Jana Burianová. „Samozřejmě bych si s ním velice rád zahrál v reprezentaci a myslím, že pokud na sobě vydrží pracovat tak ho pozvánka do reprezentace nemine,“ povzbuzuje jeho snahu Martin Zozulák.

Jestli se někdy představí v reprezentačním dresu, je sice ve hvězdách. Záležet bude nejenom na sportovní výkonnosti, ale také zda se bude hodit trenérům do jejich koncepce. Jakub si proto snaží posichrovat možnou akreditaci na světové šampionáty i z poněkud druhé strany. Kromě toho, že často motá hlavy na hřišti svým spoluhráčům, stejně zdatně láme slova na papíře. Jakub totiž studuje druhým rokem na Univerzitě Karlově, fakultě sociálních věd, obor žurnalistika. Jeho články můžete číst nejenom na klubovém webu, ale také na blogu http://jakubburian.blog.idnes.cz/. „Jsem hrozně ráda za to, že se dal na novinařinu, protože vidím, jak chodí do školy rád. Určitě mu pomohlo, že byl v nultém ročníku a školy si na rozdíl od řady svých spolužáků váží. Má svůj styl a přesně poznám z článku jeho typický humor,“ dodává maminka.

Skvělý florbalista, vtipný novinář, velký fanoušek Atlética Madrid nebo flegmatik, kterého nic nerozhází? „Především si myslím, že je srdcem pardubického týmu. Když se ve čtvrtfinále play off první ligy před rozhodujícím pátým zápasem s Litvínovem zranil Karel Brychta, měl jsem hned jasno, komu dám na ruku kapitánskou pásku. Byl to právě Jakub, protože jsem si říkal, že pokud se v Pardubicích má hrát v dalších letech extraliga, musí tým dovézt do nejvyšší soutěže právě on. A pokud bude on součástí týmu, bude pardubické florbalové srdce bít stále silněji,“ dodává Miroslav Janovský, který Jakuba trénoval v různých kategoriích více než deset let.

Bilance Jakuba Buriana v pardubickém A týmu (základní část):

Sezóny: 5

Zápasy: 69

Branky: 24

Asistence: 46

Body: 70

Průměr bodu na zápas: 1,0