Popiš nám lehce co přesně vyučuješ, přeci jen, ekonomie je velký pojem.

Zabývám se ekonomickými a finančními předměty. Garantuji výuku, přednáším a vedu semináře předmětů finance, peněžní teorie, daňová teorie a politika a macroeconomics v angličtině. Všechno to jsou předměty, které vychází z ekonomické a finanční teorie, ale zabývají se hodně realitou a praxí – a právě to se vždy snažím studentům zdůraznit a přiblížit. Přes prázdniny jsem připravil a teď dolaďuji vše k akreditaci nového studijního programu finance, který budeme nabízet od příštího akademického roku.

Jak probíhá vyučování v této těžké době? Je to pro tebe náročnější?

Blbě, zvláštně. Mně na výuce na vysoké škole baví hlavně komunikace s mladými a většinou chytrými lidmi (úsměv). Na začátku semestru, tj. začátkem října, jsem ještě stihl pár osobních konzultací (například se svými diplomanty – Bára Musilová by mohla vyprávět (smích)), ale kontaktní výuku už ne. To znamená, že teď zapnu v určitý čas notebook a mluvím do něj/do zdi. Kromě pár výjimek nemám zpětnou vazbu, nevím, jak studenti chápou to, co jim říkám. To se týká hlavně přednášky, kde mám asi 200 studentů. Na menších přednáškách a na seminářích se se studenty aspoň občas vidíme on-line, kdy místo sdílení prezentace spolu diskutujeme nad vybranými tématy. Při samotné výuce je nejhorší to, že u ní musím sedět, a to mě fakt nebaví (úsměv) Ale samotná výuka představuje tak 20 % mé práce, k tomu je potřeba přičíst přípravu na výuku, psaní odborných článků, podílení se na vedení Ústavu ekonomických věd, přípravy a řešení grantů a projektů a k tomu i administrativa, která je všude…

Dá se nějak učení na vysoké škole přirovnat k trénování?

Určitě ano. Trenér je taky něco jako učitel. V obou případech se snažím studentům i hráčům/dětem něco předat – to, co znám, čemu snad rozumím, co jsem zažil, jak co řešit (např. finanční/ekonomickou situaci nebo situaci na hřišti (smích) a vždy se dostaneme k tomu, že je více variant). Výhodou je, že v obou případech je to téměř jen na mně, co a jak chci učit/trénovat – samozřejmě vždy v mantinelech akreditace na univerzitě a u nás na Sokole v rámci přístupu k tréninkům a metodám tréninku, co a jak chceme trénovat. Dále v obou případech musím sledovat aktuální trendy. Nebavilo by mě učit „jen“ matematiku, kde se nic nemění, a nebavilo by mě trénovat pořád stejně. V obojím navíc stále získávám nové zkušenosti, snažím se nezamrznout na jednom místě. Například v Sokole jsem ještě netrénoval už „jen“ dorostence a juniory (smích). A společné to má například i to, že jsem učil i trénoval Martina Zozuláka, teď Davida Žáčka.

V letošní sezóně jsi garantem kategorie starším žáků, jak před nucenou pauzou vypadaly tréninky či turnaje?

Doufám, že tréninky kluky a holky bavily. Snažili jsme se je postavit vždy na různých herních cvičeních a pak na hře samotné. Zároveň jsme dávali důraz na trénink koordinace a síly. Hlavně přirozené posilování středu těla kluky a holky hrozně bavilo (samozřejmě, že ne), ale podle mě je zásadní vychovat zdravé sportovce, než jen ty, kteří to umějí s florbalkou. Turnaj jsme stihli jen jeden a já viděl jen kluky, které jsme nominovali do „A“ týmu. Na turnaji jsem si hrozně užil nadšení kluků, zápal do hry, chuť nasázet soupeřům co nejvíc a co nejhezčích gólů, ale i otočit zápas, kdy jsme prohrávali o tři góly, a samozřejmě dobrou náladu a spoustu legrace. Doufám, že se co nejdřív podívám na turnaji i na kluky a holky, kteří jsou aktuálně v „B“ týmu, protože jak mi Kuba Víšek říkal, taky makali, snažili se a užili si to.

Mají teď kluci tréninky individuálně aby se mohli posouvat dále i v nucené pauze? Jak tréninky vypadají?

Individuální tréninky mají kluci a holky v Členské sekci. Dává je tam Láďa Štancl, jako šéftrenér mládeže pro jednotlivé kategorie. Vždy se jedná o nějaké rozcvičení a zahřátí, zásadní je florbalová část zaměřená na techniku (víc se v obýváku natrénovat nedá…) a pár posilovacích cviků. Já jsem zároveň první z těchto tréninků doplnil takovým doporučením, aby se kluci a holky, kromě daných tréninků, prostě co nejvíc hýbali a nejlépe venku. Já jsem byl zvyklý od mala něco dělat (tenis, lyžování, hokejbal, volejbal, basketbal, kolo, nohejbal, fotbal, badminton, ping-pong…), a to je nejlepší trénink v tomto věku.

Jak myslíš, že budou vypadat následující týdny a měsíce?

Rozhodně ne dobře. Myslím si, že se omezení jen tak nerozvolní. Takže čistě florbalu si asi do Vánoc moc neužijeme, ale na druhou stranu proto zbývá spousta volného času na aktivity venku!! Nemůžeme jen sedět doma a nic nedělat. A podle názoru ekonoma, tak dost firem a živnostníků zkrachuje, resp. stát bude prostřednictvím dotací dost uměle udržovat taková pracovní místa, která by v normální recesi byla neudržitelná. Stát to bude stát obrovskou spoustu peněz, a to není dobře… Protože jednou to budeme muset zaplatit, resp. třeba moje děti… Ale hlavně v této chvíli musíme k nastalé situaci přistupovat rozumně, odpovědně a hlavně pozitivně, s úsměvem na tváři – to je to zásadní, co člověku v životě pomáhá.

Působil jsi dvě a půl sezóny u “A” týmu, nyní působíš u starších žáků, jak těžké je časově skloubit trénování, učení na vysoké škole a výchovu dvou mladých florbalistů?

V „áčku“ to byl docela masakr. Dodnes doma slyším „překvapivé“: „A ty jsi dnes doma?“ (smích). Ale za ten čas jsem moc vděčný – učil jsem se, získal jsem nové zkušenosti a snad jsem i k něčemu dobrému přispěl. Teď u starších žáků je to z hlediska času lepší (i když manželka tvrdí, že ne (smích)). Daleko víc času trávím se svými kluky. Staršího aktuálně trénuji – i když na tréninku si ho spíš radši nevšímám a postřehy mu udílejí Petr, Víšan a Slabič. Snad tento rozhovor nebudou číst moji vedoucí na univerzitě, protože jsem nějaký pracovní čas věnoval i přípravě tréninků, analýze zápasů a poznámkám ze zápasů u A týmu. Když srovnám trénování A týmu a trénování dětí, tak trénování dětí je na jednu stranu bezstarostnější, ale na druhou stranu cítím velkou zodpovědnost, aby moje činnost byla fakt k něčemu, abych děti od sportu neodradil.

Když si však nějaký volný čas najdeš, jak ho rád využiješ?

Sportem, hudbou a s kamarády. Ze sportu mám hrozně rád tenis, který většinou hraju s mladšími kamarády (a bohužel florbalisty nebo hokejisty), takže ve fyzičce nemám šanci a už čerpám jen ze zkušeností, jak by řekl David Žáček (smích). V posledních pár letech si nedokážu představit týden bez koupání v Labi nebo jakékoliv dostupné vodě. V této době jsem navíc skoro každý den venku se svými dětmi a „mastíme“ jakýkoliv sport. Jinak rád chodím na koncerty rockových kapel, ale to teď bohužel nejde. Samozřejmostí jsou Apaluchy, sauny, sportovní hecování a následné posezení s kamarády.

Těšíš se až toto zvláštní období skončí a budeme se moct navrátit do kolejí běžného života?

Moc!!! Chybí mi komunikace s kamarády, se studenty, s klukama a holkama na tréninku, s ostatními trenéry, osobní kontakt, legrace, vtipy, narážky, vášeň a hecování při sportu, radost z povedeného gólu, tenisového úderu, nohejbalové smeče nebo bloku, ale i to, když se mi (a to často (smích)) něco nepovede a kamarádi se baví na můj účet. Nebaví mě se jen válet na gauči. Musím se nějak utahat, až pak mě to válení baví (smích).