Pro pardubické fanoušky jsi možná ne tolik známým členem týmu, přibliž jim, o co se vlastně kolem týmu staráš.

Mým úkolem je starat se o hráče po stránce zdravotní. Jsem fyzioterapeut. Moje práce má několik rovin - jednak se starám o akutně zraněné na hřišti, pak ke mě chodí hráči na masáže a rehabilitace a asi nejméně oblíbenou částí (pro hráče) je, že chodím i na tréninky a společně se protahujeme, kompenzujeme. Samé příjemné věci.

Jsi jedním ze služebně nejstarších členů týmu, jaké největší posuny v oblasti starání se o tělo vnímáš?

V klubu jsem už tak dlouho, že někteří hráči A týmu ještě chodili do školky, když jsem tu začínala. (smích) Největší posun je určitě v tom, jaké jsou dnes možnosti, kolik se tomu i v tréninku věnuje prostoru, jakou péči a servis mají hráči k dispozici. A pak je také zásadní změna v tom, jak jsou věci kolem fyzioterapie, kompenzací a zdraví přijímány od samotných kluků. Dneska už je nemusíte přesvědčovat, že to musí dělat. Už to vědí, protože jim to říkáme od malička. Takže v A týmu už všichni vědí, proč se to dělá a jsou to víc partneři při mojí práci, než to bylo třeba před 10 lety.

Protahování a péče o tělo je neméně důležitá složka vývoje hráče, než například fyzická příprava v posilovně, jak těžko se toto hráčům vysvětluje?

Ve srovnání s dobou před 10 lety je to dneska úplně pohoda! Ale i tak chvilku trvá, než to každý hráč pochopí. V 15, 18 i 20 mají ještě pocit, že se jich to tolik netýká, a i když chápou, že by se o sebe měli starat, moc s jim nechce. Jenže pak se to s věkem začne zhoršovat, v nejhorším případě přijde zranění a najednou to nejde jinak. Pro mě je výhra, když to kluci pochopí dostatečně brzy a díky tomu je nic zásadně nebolí a neomezuje a nejsou zranění.

Součástí tréninků jsou mezi hráči velmi oblíbené kompenzace. Na co se u florbalu musí klást největší důraz?

Kompenzace jsou takový nástroj, jak vymazat z těla to, co do něj florbal jako velmi jednostranný sport zapisuje. Zásadní je pracovat s páteří, aby měla dobrý rozsah všech pohybu a neohýbala se někam kam němá. Pak jsou na řadě svaly, které musí být dost dlouhé ale i silné. Pro běh po hřišti je potřeba starat se o kyčle, kotníky, kolena, plosky nohou … Ale pokud mám vybrat jednu věc, tak nechci, aby nám z tréninků odcházeli kluci a holky hrbatý a křivý, což většinou způsobuje hokejka.

Co je podle tebe nejlepší prevence zranění ve sportu jako je právě florbal?

Mobilita, síla a stabilita a nejlíp všechno dokupy. Abys mohl dělat v podstatě jakýkoliv sport, musíš mít k dispozici maximální pohyb, ale musíš v něm být stabilní a silný, aby se tělo nadměrně neopotřebovávalo, kde nemá a nehrozilo zbytečně zranění.

Objevuješ se také na střídačce při zápasech, při zranění jsi na hřišti vždy jako první, dokážeš za ty roky již rozpoznat předem, jestli jde o zranění vážnějšího charakteru?

No, už trochu ano. Třeba zranění intimních partií hráčů mě až na výjimky už nedonutí ten mantinely ani překročit. V tu chvíli jsem tam tak nějak k ničemu, že … Ale jinak už dopředu trochu vidím, jestli mám běžet rychleji nebo mi ten zraněný přijde nakonec naproti sám.

Na střídačce zároveň nejsi sama, nově se tam s tebou objevuje také tvá dcera Soňa, která se dá považovat za jednu z nejvěrnějších fanynek SOKOLŮ, jaká je kombinace emocí mateřských a těch zápasových?

Tím, že po hřišti běhá i Soni tatínek, tak malá je s námi na florbal vlastně už od narození. Den po tom, co se narodila, jsme spolu koukaly na zápas aspoň v televizi, protože nás z porodnice nechtěli nechat odejít (smích). A celá ta situace s miminkem na střídačce je jedna velká jízda. Malá kluky miluje, oni ji snad taky, chodí si s ní plácat… Pro mě je to úžasné, že jsem si tenhle kousek svými absolutního štěstí mohla na střídačku vzít s sebou a chod týmu to více méně nenarušilo. A co se emocí týče, řekla bych, že ty se spíš umocnily a všechno s prckem prožívám jaksi intenzivněji.

Tvá dcera tedy od mala vyrůstá ve florbalovém prostředí, myslíš si, že Ti doma může růst budoucí hvězda ženské složky SOKOLŮ?

Můj vnitřní fyzioterapeut při té představě řve hrůzou (smích). Ale vlastně proč ne. Za mě tu máme super lidi, tréninkový proces o naše děti i dospělé hráče se fantasticky staráme, a tak trochu jsme tu s malou i přítelem jako doma. Když jí to bude bavit, klidně ji tu hokejku koupím (smích). Opravit si ji pak taky zvládnu (smích).

Jak těžko se to všechno kombinuje? Fyzioterapie, zapojení u elitních týmů, mateřství..

Musím přiznat, že to je občas masakr. Dopoledne s malou doma, pak předávání dítěte ve dveřích s přítelem, odpoledne v ordinaci, večer jeden z nás a někdy oba na trénink… Ale já jsem si na klid nikdy úplně nepotrpěla a svojí práci miluju. Nicméně bez toho, že mám doma nejlepšího přítele a v něm neskutečnou podporu (a taky bez mojí maminky a tatínka, kteří hodně pomáhají s hlídáním) bych to nedala. I kluci v klubu - vedení i hráči - mi vyšli hodně vstříc, což je podle mě velký nadstandard a jen tak někde se to nevidí. Takže všem moc děkuju a jsme se Soníkem moc rády, že je máme!