„Táhlo mi na 28 let a byl jsem poprvé povolaný na reprezentační turnaj do Polska. Týden před turnajem byly fyzické testy a mě na nich napadlo, že bych mohl zkusit zasprintovat naplno. Byla to samozřejmě blbost a já si natáhl stehenní sval. I tak jsem ale na akci odjel a dostal jsem dres s číslem 5, který tehdy nosil Pavel Brus. Pamatuji si, že jeden zápas jsme hráli proti české juniorské reprezentaci, mladej Jirka Curney tehdy vedl míček, já jsem se ho vydal zakřižovat a v tu chvíli mě opět píchlo ve stehně. Během zlomku vteřiny jsem se musel rozhodnout - běžet dál naplno a riskovat vážnější zranění, nebo se spíš pošetřit a vrátit se do Pardubic zdravý? Samozřejmě jsem to vyklusal,“ vzpomíná Petr Kosejk s úsměvem na premiérovou pozvánku do reprezentačního výběru v roce 2007.

I tak byl turnaj v Polsku pro tehdejší oporu zadních řad Pardubic velký zážitek. „Vybavuji si, že jsem nachytal nějakého juniora s hlavou dole, zákrok to byl čistý jak slovo Boží, ale rozhodčí ke mně nasupeně přiběhl a křičel něco jako 'Calm down, it's friendly match.' Svoji vytříbenou angličtinou jsem mu odpověděl: 'Já jsem v klidu vole'. Po zápase jsem se bavil s tehdejším trenérem Zdeňkem Skružným na férovku, že si vážím šance zahrát si v repre, ale že jsem ten sprint vychladil kvůli klubu. Vzal to v pohodě a dodal: 'Jak si ten souboj dohrál, to přesně od obránců chceme.' Na to jsem mu jen odpověděl: 'Takhle to v Pardubicích hrajem všichni.' Ještě teď vidím, jak se tomu smál.“

Cesta k pozvánce do reprezentace však byla samozřejmě dlouhá a v případě Petra Kosejka začala u házené. Právě tento velmi tvrdý sport dal nesmírně cenné základy do jeho pozdějšího florbalového působení. „Z házené jsem si odnesl jedno skvělé pravidlo. Když soupeře porazíš, mělo by ho to i bolet. Když tě porazí soupeř, mělo by ho to aspoň bolet. Z toho je vidět, že jsem se už tady musel naučit přijímat i rozdávat,“ říká.

Poté, co s házenou skončil, se dostal poprvé k florbalu. „Bylo mi asi 19. Dorazil jsem na první trénink se svojí dřevěnou hokejkou s umělohmotným pádlem a náš tehdejší florbalový guru Mikuláš Uhde, který věděl o florbale úplně všechno, tedy že vznikl ve Švédsku a míček má 26 dírek, ke mně přišel a řekl, že s tímhle rozhodně hrát nemůžu.“

Petr Kosejk začínal v klubu Kooperativa Pardubice, během ročníku 2004/2005 však kývl na hostování v Sokole, kterému pomohl vybojovat historický postup do nejvyšší soutěže. Po této sezoně navíc došlo ke sloučení dvou zmíněných týmů a oba hráčské kádry se tak promísily. „Extraliga byla rychlostně a takticky trochu jinde, nicméně brzy jsem zjistil, že pokud udělám první tři kroky trochu rychlejší, nějak to půjde. Na jednom ročníku Czech Openu jsem navíc četl rozhovor s legendárním Hannesem Öhmanem. Ptali se ho v něm na kvalitu českých hráčů a on odpověděl: ‘Máte opravdu rychlé a běhavé hráče. Bohužel florbal není o běhání. Kdo chce běhat, ať jde na atletiku.’ Tenkrát jsem uvěřil, že extraligu asi hrát můžu,“ vysvětluje Kosejk.

Co se protihráčů týče, rozhodně mezi nejoblíbenější tváře v extralize nikdy nepatřil. Díky výše zmíněným atributům vás buď nachytal tvrdým zákrokem, nebo udivil překvapivou rozehrávkou. „Odmala jsem vždycky rád hrál vzadu, bavilo mě pozorovat protihráče, kdo jak drží hokejku, jak běhá, jakou má kličku, jestli spíš tvoří hru nebo je to střelec. Kdyby za našich dob existovaly rozbory videa, strávil bych u nich hodiny. V pubertě, když můj brácha hrával hokej za Pardubice, jsem dělal chvíli kustoda v týmu u starších žáků. Rád vzpomínám na tehdejšího trenéra pana Bezdíčka, bývalého obránce Tesly. Nedělal z hokeje vědu a dokázal jednoduše a přesně popsat co se má na ledě dělat. I Marek Židlický na jednom hokejovém mistrovství světa prohlásil, že na taktiku moc nedá, že radši vnímá, jak se hra vyvíjí a podle toho reaguje. Pod to bych se podepsal. V kombinaci s tím, že jsem byl otrkaný z házené, nebál jsem se balónku a měl trochu předvídavost, mě strašně bavilo chodit na oslabení, bavilo mě blokovat střely, bavilo mě dělat že nevím, ale přitom jsem moc dobře věděl,“ charakterizuje sám sebe.

V kontextu dosavadního vyprávění Petra Kosejka vás asi jeho největší extraligový zážitek nepřekvapí. „Můj největší zážitek byl, když jsem v domácím utkání v Chlumci proti Liberci, trefil nepřipraveného Štěpána Slaného. Jen mě trochu mrzí, že si doteď myslí, že mu to udělal Míra Janovský. (smích) Přešel jsem zkrátka z velmi kontaktního na tehdy zcela bezkontaktní sport. Na házené máte jednu srážku za druhou a mě celkem bavilo zkoušet, co ustojím. Ze začátku kariéry jsem byl úplně alergický na týpky, kteří při sebemenším kontaktu chtěli hned moje vyloučení. Dodnes je ale celkem jednoduché někoho trefit, ale udělat to tak, aby z toho nebyl faul na dvě minuty, to už taková sranda není,“ doplňuje Kosejk.

V extralize odehrál famózní zadák v pardubickém dresu 139 utkání, ve kterých posbíral 71 kanadských bodů (25+46). Kariéru ukončil po sezoně 2010/2011. „Bylo to po úspěšné baráži se Spartou. Sezona v našem podání za moc nestála, navíc mě čím dál víc trápilo lýtko a jen díky péči Kačky Levínské a Dany Chvojkové jsem si nepřivodil nic vážnějšího. Hlavně jsem ale během této sezóny potkal svoji ženu, díky níž jsem nalezl nové priority. V roce 2014 se nám narodily naše dvě dcery, které nás bohatě zaměstnávají. Začínají pomalu sportovat, ale do florbalu je určitě nutit nebudu. Tak nějak pro sebe si teď říkám, že jsem byl tenkrát trochu blbej, že jsem nikdy nejel letní přípravu opravdu na krev. Teď mám třeba i chuť, ale zase nemám čas,“ dodává.

Protihráči ho sice v lásce příliš neměli, o to větší oblibě se ale těšil v pardubické kabině. A to zejména díky jeho bezkonfliktní pohodové povaze a vytříbenému smyslu pro humor. „Ze spoluhráčů rád vzpomínám na všechny, hodně jsem toho nahrál s Adamem Šťastným, který se celou kariéru rozčiloval, že mu nejsem schopný nahrát na střelu z první. Byl jsem zvyklý na Radka Cibereho s Filipem Hoffmanem a myslím, že docela podobně vnímáme hru s Karlem Brychtou. Ten se stal opravdovou legendou Sokola a já mu to moc přál, i když má o 15 kilo víc než já. (smích) Současné výsledky Sokolů samozřejmě sleduji, ale nikterak podrobně. Kromě Iva Teichmana a Martina Zozuláka už v týmu nikoho pořádně neznám. Posun celého klubu i samotné hry se mi líbí, i když výsledky tomu teď moc neodpovídají. V týmu je teď ovšem hodně mlaďochů a klobouk dolů před těmi, kteří se klubu stále věnují,“ myslí si Petr Kosejk.

Oblíbené historky spoluhráčů s Petrem Kosejkem se váží zejména k jeho jedné velké zálibě, kterou jsou sladkosti a cukrovinky všeho druhu. „To je samozřejmě pomluva, i když je pravda, že jsem jednou celý Czech Open odehrál jen na tyčinkách Snickers. Vysvětluji si to pro sebe tak, že to zkrátka vyvažuji, protože moc nepiju alkohol. Když se v dávných dobách chodilo pravidelně do Tenis klubu, tak kluci měli za večer třeba 8 piv a já se tam trápil se třetím. Pokud bych měl být konkrétní, tak mám rád nutellu, nugetu, u McDonalda čokoládovou kostku, zmrzlinu Carte d'Or, palačinky, medovník, Horalky, pistáciovou Deli a spoustu dalšího,“ směje se.

Petr Kosejk bude už navždy zapsán do Klubu ligových hráčů s pořadovým číslem 11 jako člen generace, která pro Pardubice poprvé v historii vybojovala nejvyšší českou soutěž. A i díky němu se zde hraje dodnes. „Zážitky, události, hlášky, situace na hřišti i mimo něj tvoří takový krasohled a člověk má radost, že byl sám jedním z těch střípků,“ uzavírá.