Pokud se dá o někom říci, že je s pardubickým florbalem spjatý od jeho počátku až do současnosti, je to jednoznačně čtyřicetiletý Vít Drašar. Jako aktivní hráč stál u zrodu mužského týmu, který po několika letech dotáhl až do extraligy, současně však dvacet let působí na pozici předsedy klubu, tedy na nejvyšším postu v klubové hierarchii. „Obě funkce jsem na začátku skloubil, protože někdo se musel starat o organizační věci a nejjednodušším způsobem se ukázalo být spojení této funkce se samotným předsedou klubu. Začátky a současnost se ale vůbec nedají srovnávat. Tehdy jsme měli do daňového přiznání asi osmnáct položek, teď je jich tak tři tisíce,“ říká Vít Drašar. 

V různých klubových dokumentech či prohlášeních najdete velmi často právě jeho citace, pozice klubového předsedy v sobě ovšem skrývá nejedno další úskalí. „O chod celého klubu, který má nyní zhruba čtyři stovky členů, se staráme v úzkém kruhu lidí z klubového vedení. Moji hlavní náplní je administrativa a samotná organizace fungování. Z poslední doby můžu zmínit třeba přípravu termínové listiny všech našich týmů na celou sezónu nebo tradiční víkendovou akci v Tipsport areně. Pokud bych měl ale vyjmenovat vše, co tato pozice obnáší, tak bychom museli vydat samostatný článek. V aktuálním složení managementu klubu mě tato práce stále moc baví a ještě pořád nemám všechny své cíle splněné. V budoucnu bych rád "vychoval" mého nástupce a odešel do důchodu, myslím, že mě doma zase rádi uvidí. Teď ale zase jezdím za odměnu třeba na setkání prezidentů superligových klubů, která jsou skutečně jedinečná,“ vypráví s úsměvem. Kromě toho působí Drašar rovněž jako jednatel firmy ELSYCO trade s.r.o., která je ve východních Čechách velkoobchodním zástupcem společnosti JABLOTRON. 

Sportovní základy položil s malým Vítkem jeho otec, který ho v osmdesátých letech rovněž přivedl k házené. „Pamatuji si, že jsem začal hrát kvůli tomu, že Dukla Praha vyhrála v roce 1984 Pohár mistrů evropských zemí a táta chodil do školy s házenkářskou legendou Michalem Bardou. Za Rudou hvězdu Pardubice jsem pak hrál až do svých osmnácti let. No a poté jsem si přes fotbal našel cestu k florbalu, u kterého jsem vydržel až do teď,“ vzpomíná Drašar. Se Sokolem se prokousal od nejnižších pater až do nejvyšší soutěže a 17. září 2005 přivedl svůj tým s kapitánskou páskou na ruce k historicky prvnímu utkání Sokola v extralize. V tomto utkání proti Vítkovicím Sokol překvapivě vyhrál 6:2 a Drašar si připsal tři asistence. „Moc dobře si na to pamatuji. Bylo to v Chlumci nad Cidlinou, kam jsme první roky jezdili k domácím zápasům, protože v Pardubicích nebyla odpovídající hala. Já jsem standardně místo rozcvičky pomáhal s celým pořádáním zápasu a pak jsem naskočil rovnou na zahajovací buly. Bylo vyprodáno (asi 70 diváků) a my jsme zápas ubojovali do vítězného konce. Večer jsme to pak tradičně rozebrali v oblíbeném Tenis Klubu,“ popisuje snový extraligový start. Premiérová sezóna v extralize utkvěla v jeho paměti nejvíce, protože byla tou vůbec první a Sokol během ní objevoval český florbal té nejvyšší úrovně. Ročník 2005/2006 nakonec skončil úspěšnou záchranou, byť cesta k ní nebyla úplně nejpohodlnější. „Byly to nervy jako blázen. V první sérii jsme podlehli Liberci 2:3 na zápasy, ale poté jsme se zvedli a porazili jsme Třinec 3:1 a Kopřivnici 3:0 na zápasy. Od té doby play down miluji,“ doplňuje ironicky Vít Drašar, který momentálně nastupuje v Pardubickém přeboru mužů v dresu pardubického celku U50. 

V nejvyšší soutěži si Vít Drašar připsal v pardubickém dresu 72 startů, během nichž posbíral 62 bodů za 18 branek a 44 asistencí. „Na hřišti to se mnou asi nikdy nebylo lehké, ale s čistým svědomím můžu říct, že bych při zápase nikdy nic nevypustil. I proto mám někdy z pozice diváka na tribuně problém některé věci pochopit,“ říká. Podle zápisu z prvního utkání vlastní Drašar v Klubu ligových hráčů číslo 13, florbaloví fanoušci ho mají ale neodmyslitelně spjatého s číslem 49, které nosil na dresu. „Vybral jsem si ho spíš trochu z legrace, protože do té doby jsme měli na dresech pouze čísla od 2 do 15, jednalo se totiž o fotbalovou sadu. I proto má Martin Zozulák na zádech číslo 15, protože byl nejmladší a zbylo na něj nejvyšší číslo,“ směje se otec syna Vítka a dcery Ely. Se stejným číslem jako Drašar tehdy v Pardubicích válel i hokejista Ladislav Lubina, se kterým ho kromě obrovského herního přehledu pojilo i rychlé zápěstí a obrovské zapálení do hry. 

Vít Drašar je bezpochyby jednou z hlavních postav pardubického florbalu. A to nejen jeho minulosti, ale zároveň je jedním z lidí, kteří s ním spojili svůj život i po konci aktivní kariéry. „Florbal udělal za těch několik let obrovský kus práce a i když se to někomu nelíbí a nechce si to přiznat, tak sám by se ten sport nikdy do velkých hal a televizí nedostal. I v Pardubicích to byl a je trochu boj, ale myslím, že jsme si našli svoji cestu a jsou za námi vidět konkrétní výsledky. A nemyslím tím pouze superligový A tým, ale i výchovu naší mládeže. Velký podíl na tom všem má samozřejmě i TJ Sokol Pardubice, kde jsme našli skvělé zázemí a perfektní podmínky k růstu,“ dodává Vít Drašar.