17. září 2005. První extraligový zápas Pardubic v historii. Běží 51. minuta a Vítkovice se nadechují k velkému náporu. V tom se ale před brankou Ostravanů zjevil hráč s číslem 10 a nekompromisně zavěsil. Po této brance už Vítkovice nenašly síly na obrat a Sokol slavil nečekané vítězství ve svém prvním utkání v nejvyšší soutěži. „Na gól si vzpomínám, nahrával mi současný předseda klubu Víťa Drašar po naší jediné nacvičené akci zpoza brány. Na ten zápas se nedá zapomenout, protože byl zkrátka první a hnala nás v něm vyprodaná chlumecká stodola. To znamená asi 70 diváků,“ vzpomíná na premiérový start a gól v extralize Štěpán Vacík. První sezóna zanechala v paměti pardubického útočníka nesmazatelnou stopu. „Pro všechny to byl obrovský posun a zážitek. Najednou jsme se opravdu cítili jako sportovci. Celkem se nám dařilo a každou výhru jsme oslavovali, jak kdyby byla poslední v sezóně. Vedlo se i mně osobně, dal jsem v prvních šesti zápasech osm gólů a myslel jsem si, jaká budu hvězda extraligy. To se ale bohužel nikdy nestalo,“ směje se. Jeho slova ale tak úplně neplatí. V prvních ročnících Sokola mezi florbalovou smetánkou působil v elitních útocích Pardubic a sbíral bod za bodem. Součet Vacíkových gólů a asistencí v extralize se nakonec zastavil na čísle 110.

K florbalu se ale Štěpán Vacík v mládí prokousával postupně. „Asi měsíc jsem se neúspěšně pokoušel proniknout do světa fotbalu, pak v roce 1994 nebo 1995 následovala všestrannost v Sokole. Tam jsem si taky poprvé vyzkoušel florbal a od roku 1999 jsem se na něj specializoval. Mým prvním trenérem byl Míra Janovský, který mě pak vedl dlouhou dobu i v A týmu. Jemu vděčím za všechny florbalové dovednosti a špatné návyky,“ usmívá se. V juniorské kategorii si Vacík za Pardubice zahrál dokonce nejvyšší soutěž. „Tehdy jsme vůbec netrénovali na velkém hřišti a hra pět na pět byla tabu. Trénovali jsme ve staré budově Sokola, někdy i v malém sále. K domácím zápasům jsme museli do Liberce a vůbec jsme se hodně nacestovali. Pamatuji si například fenomenální cesty vlakem, kdy jsme během víkendu hráli jeden den ve Vsetíně a druhý den v Kadani. Měli jsme skvělou partu, každý zápas jsme neskutečně prožívali a měli z něj nefalšovanou radost,“ říká Štěpán Vacík.

V pozdějších letech charakterizovala Štěpána Vacíka jedna z extraligových ročenek jako prototyp moderního běhavého centra. „No, tak takhle bych se rozhodně nepopsal. Je ale pravda, že se nám v útoku dařilo. Největší florbalovou pohodu a formu jsem zažil s legendami Jakubem Chovancem a Martinem Zozulákem v sezóně 2007/2008. Nemůžu ale vynechat další oblíbené spoluhráče. Na začátku to byl Kuba Kunát, pak Víťa Drašar a nyní v týmu U50 to je Ondra Vichr,“ vyjmenovává své florbalové parťáky. Kromě vítězství a bodových žní zažil Vacík v pardubickém A týmu samozřejmě i horší časy. „Nejvíc si pamatuji právě na sezónu 2007/2008, která skončila sestupem. Myslím, že jsme pod trenérem Kamilem Kastlem poprvé začali brát florbal vážně a udělali velký pokrok. Bohužel jsme nevytěžili ze skvělé party kamarádů a pevné ruky trenéra Kastla nějaký větší výsledek a sezóna skončila největším sportovním neúspěchem a zklamáním kariéry. Kromě toho mám ale spoustu krásných zážitků. Nejdůležitější pro mě však je, že jsem ve florbale našel několik opravdu dobrých přátel a mám na co vzpomínat,“ říká spokojeně.

České florbalové fanoušky bavil Štěpán Vacík až do sezóny 2010/2011, která skončila záchranou Sokola v dramatické sérii proti pražské Spartě. „Po náročné sezóně jsem dospěl k názoru, že už nejsem schopen florbalu dávat tolik času a zodpovědného přístupu, abych nastupoval v základní sestavě. Sezónou jsem se spíše protrápil a přestal jsem se těšit na tréninky. V týmu už moc původních spoluhráčů nezůstalo a docházelo ke generační obměně. Moje role v týmu už nebyla nijak významná, a tak nastal čas, abych působení v A týmu ukončil,“ doplňuje. 

Vystudovaný architekt z ČVUT nyní pracuje na Oddělení architektonické a urbanistické koncepce města Pardubice, ale na florbal zdaleka nezanevřel. V posledních dvou sezónách posbíral v zápasech mužského týmu U50 neskutečných 200 kanadských bodů a když mu rodinné a pracovní povinnosti dovolí, nechybí na superligových zápasech na Dašické. „Obdivuji Karla Brychtu za vytrvalost, jsem moc rád, jak se nyní daří Michalu Janečkovi, a také mně baví koukat na Máru Ďopana. Těší mě, že se nepotvrdila slova bývalého gólmana Honzy Pipka o tom, že ten kluk na extraligu rozhodně nemá. Na obranu Honzy ale musím říct, že to bylo řečeno během sezóny 2010/2011, kdy na extraligu z nás neměl skoro nikdo,“ uzavírá s úsměvem otec dcery Aničky a syna Alberta.