Řízného beka můžete při zápasech sledovat především v osobních soubojích, ve kterých mívá většinou navrch. Základy k tomu položil Adam již v dětském věku. „Florbal jsem začal hrát až ve 14 letech, předtím jsem hrál hokejbal. Nejvíc času mi ale zabralo asi karate, kterému jsem se věnoval od šestého roku," vzpomíná Štastný na své zkušenosti s bojovým sportem. „Až kluci ze třídy jednoho dne přišli, že zkouší nový sport s děrovaným míčkem. A tak jsme začali opravdu tvrdě trénovat. Asi tak dvakrát týdně s trenérem, který nám na začátku tréninku hodil míček a my jen hráli. A pokud náš kouč při zápasech neusnul za mantinelem z vyčerpání z předešlé noci, většinou jsme i vyhrávali," směje se.

Adam se propracoval až do A týmu, kterého je součástí již od ročníku 2006/2007. V té době patřil k největším oporám skvělý technik Radek Cibere. „Přišel tenkrát do áčka spolu s Filipem Bahníkem. Přijali jsme je mezi sebe rychle, byli jsme dobrá parta, kde si nikdo nehrál na mazáky". A to i přesto, že oba dva citelně zvyšovali konkurenci v týmu. „Byli jsme zkrátka rádi, že ten tým někdo posílí. Postupem času jsem navíc zjistil, že je Adam dost podobná povaha jako já. Proto jsme patřili k těm, kdo si čas od času vjel do vlasů," prozrazuje Cibere.

Happy, jak se pardubickému obránci přezdívá podle jeho příjmení, však už zdaleka nepatří mezi nejmladší hráče v kádru Martina Czeczinkara. Ba naopak. „Ještě to snáším docela dobře. Máme v týmu větší dědy než jsem já. Nechci jmenovat, ale namátkou mě napadá třeba Karel Brychta nebo Filip Bahník," culí se. Generační obměnou si projde každý sportovní celek, kdy leží hlavně na starších hráčích tíha zodpovědnosti za výsledky. „U nás to probíhalo postupně, i když zezačátku se nám příliš nevedlo. Momentálně se snažíme předávat zkušenosti mladým zase my. Teda pokud zrovna chtějí," dodává.

A právě on má zkušeností na rozdávání. Do sbírky extraligových startů totiž nepočítá sedmadvacetiletý bek pouze ty v pardubickém dresu. V sezóně 2008/2009 nastupoval po boku Martina Zozuláka v pražském Chodově. Sokol v tu dobu brázdil vody první ligy. „Šli jsme tam se Zozkou zkusit něco nového. Martin tam nakonec zůstal celou sezónu, já se po půlce vrátil s tím, že pomůžu Sokolu postoupit zpět do extraligy." To se mu nakonec s celým týmem podařilo a on se vrátil mezi "své". „V tomhle jsem vlastně Martina předběhl, jemu to došlo až loni," vtipkuje a dodává: „Beru to jako výbornou zkušenost. Potom jsem však začal pracovat a od té doby jsem věrný Pardubicím."

Málokdo si ovšem pamatuje, že má Šťastný za sebou také jedno trenérské angažmá. V pamětí ho má Jakub Levínský, jeho současný spoluhráč. „Poprvé jsem se s ním setkal v době, kdy jsem hrál za B tým starších žáků. Nám se příliš nedařilo, byli jsme rádi za každý vybojovaný bod. Když byl ovšem Happy na střídačce dokázali jsme pravidelně vyhrávat," říká. Adam u týmu působil jako asistent trenéra a zdaleka se neúčastnil všech zápasů. Když byl však na střídačce, výkon jeho svěřenců rostl. „Byli jsme kluci, co to hráli jen pro zábavu. Hrozně nás nadchlo, jak nás dokázal nahecovat někdo, kdo byl zároveň také naším vzorem. Měl náš respekt a nic na tom nezměnilo ani to, když jsme se chodili koukat na zápasy áčka. Tam se mu občas zamotal balónek pod nohama a podobné věci," usmívá se Levínský.

V posledních sezónách souží Adama zdravotní stav, kdy laboruje především s vleklými svalovými zraněními. „Věkem ani opotřebováním to být nemůže. Jeden můj spoluhráč, který má se zraněními také spoustu zkušeností, však říká, že je to tím prvočíslem, co nosím na zádech. Takže asi proto," spekuluje s úsměvem.

Zdraví je jen jedno a to si milovník černé hudby a automobilů značky BMW dobře uvědomuje. „Za největší úspěch už považuji to, když odehraju rok bez zranění. Což se v poslední době příliš nestává, takže nejraději vzpomínám na zlato z Czech Openu 2007." V něm se poprvé na větší akci ukázal s Ciberem, se kterým jsou i přes občasné excesy velcí kamarádi dodnes. „To, že jsme se na tréninku občas rafli, jsem bral vždycky jako pozitivum. Oba neradi prohráváme, i proto si myslím, že byl Hepi od začátku pro tým posilou. Je potřeba mít mezi sebou někoho, kdo se jen tak nevzdá," míní Cibere.

Památného turnaje se účastnil také obránce Petr Kosejk, který odehrál se Šťastným spoustu utkání. „Kosův konec v áčku je pro mě určitě jedna z nejsmutnějších vzpomínek. Namluvil toho vždycky tolik, až z toho bylo ticho. No a na jeho "stromy" protihráčům, které doprovodil nezaměnitelným úsměvem, se nezapomíná,". Po Kosejkově konci vystřídal v obranném páru mnoho parťáku, v letošní sezóně nastupuje po boku Tomáše Hauschkeho.

Oba doufají, že je životní sezóna stále ještě čeká. „Velkým zážitkem byl už poslední postup do extraligy. Odehráli jsme největší možnou porci utkání, kterou jsme zvládli a následně také náležitě oslavili,". Stejně jako zbytek týmu ovšem doufá, že se Sokol letos posune ještě o metu dál a prolomí ledy vyřazovacích bojů. „Doufám, že se do play off letos podíváme. Nakročeno máme dobře, jen to nezakřiknout."

Bilance Adama Šťastného v pardubickém A týmu (základní část):

Sezóny: 9

Zápasy: 165

Branky: 29

Asistence: 66

Body: 95

Průměr bodu na zápas: 0,6