Jak bys pojem pokora vysvětlil našim mladým začínajícím florbalistům?

Rozhodně bych jim řekl, aby měli úctu a respekt k ostatním. Ať už jde o rodiče, spoluhráče, trenéry, rozhodčí, soupeře i k sobě samotnému. Aby měli dost trpělivosti a snažili se dokázat to, na čem jim záleží. A hlavně aby se při všem co dělají bavili, protože pak jim půjde vše snadněji a budou mít spoustu krásných zážitků.

V čem by podle tebe měla být pokora pro lidi tak důležitá?

Jde o jakousi trpělivost u něčeho vydržet a dokázat to, čeho chci dosáhnout. Zároveň u toho respektovat ostatní, když dělají něco jinak. Pokora podle mě vychází z charakteru každého člověka. Nikdo není neomylný, i když si to o sobě někteří myslí.

Často slýcháme názor, že právě pokora dnešní mládeži chybí. Vnímáš to stejně?

To je vždy velmi subjektivní a vychází to z povahy a výchovy daného člověka. Každá generace je trochu jiná, má jiné možnosti a zájmy. Na dnešní generaci mi však nejvíc ze všeho vadí to, že chce každý vše hned a to nejlépe už včera.

Co třeba na hřišti? Vytrácí se pokora i zde?

Sportovní hřiště je specifické prostředí, které je složité na popsání, protože se zde nachází spousta emocí. Je pravda, že člověk je na hřišti a mimo něj trochu jiný (někteří dokonce víc než trochu), ale respekt tam musí být vždy.

Za kariéru se vedle tebe vystřídala řada spoluhráčů. Jak se podle tebe mění s postupem času jejich přístup k florbalu?

Před patnácti lety byl florbal jen o zábavě. Parta lidí dělala to, co je baví. Za tu dobu se florbal neskutečně zrychlil a nároky na fyzickou kondici a hlavně na čas jsou opravdu vysoké. Už nejde trénovat jednou týdně a pak si jít o víkendu plácnout do balónku. Tréninky, zápasy, dlouhá letní příprava – florbal je zkrátka stále amatérský sport, na který jsou však kladeny skoro až profesionální nároky. Vývoj každého hráče je ale pořád stejný, ať to bylo před patnácti lety nebo dnes.

Jak takový vývoj vypadá?

Jelikož jsem s ním odehrál od jeho začátků zřejmě nejvíc sezón, rád bych to popsal na příkladu Marka Ďopana. Když přijde mladý hráč či junior do A týmu, tak chce hrát a ostatní vůbec neřeší, prostě se baví. Spoluhráče v obraně přivádí často k šílenství, ale když je alespoň trochu pozorný, pomalu odstaňuje své nedostatky. Pak se z něj stane komplexní hráč, ale pořád má florbal především jako zábavu. Pak ovšem dospěje a začne brát florbal vážně. Trénuje, maká a najednou i výsledky týmu řeší jinak. Začne mluvit do chodu celého týmu a je vidět, že mu na něm záleží. Pak už jen záleží na tom, jak dlouho mu takový přístup vydrží.

Podle statistik jsi momentálně druhým nejstarším hráčem Tipsport Superligy. Jak tuto pozici vnímáš?

Věk už neřeším, ten se ozve po každém tréninku. (smích) Zatím se mi pořád chce a baví mě to, to je pro mě nejpodstatnější. Vždy si před sezónou sednu s trenéry a řekneme si, jestli mě chtějí a jestli mám týmu ještě stále co dát. No a pak se pustím do letní přípravy.

Hraje v tvé florbalové dlouhověkosti roli právě pokora?

Pokora je v kolektivním sportu důležitá hlavně při potlačení vlastního ega. Když trenér rozhodne, že hrát nebudeš, tak to tak je a hotovo. Musíš potrénovat, zlepšit se a přesvědčit ho, že jsi lepší než ten, kdo hraje. A to je často kámen úrazu, pro některé je jednodušší to prostě zabalit. Naopak když hraješ, je důležité vnímat tým a nejenom sebe. Brát výsledek týmu a jeho vystupování tak trochu za své. Jednotlivec v kolektivním sportu nemá místo.

Sám už jsi mnohokrát naznačoval, že s florbalem skončíš, ale stále nastupuješ v pardubickém dresu s kapitánskou páskou. Co je tím hlavním důvodem, který tě na palubovkách stále drží?

Poslední tři roky už konec ani neavizuji. (smích) Až přijde, tak přijde, to už nezáleží jen na mně. Zatím můžu alespoň trochu běhat a sem tam se mi na hřišti něco povede. Nejvíc mě drží ten kolektiv lidí v týmu a okolo něj, zážitky, emoce, oslavy, je toho hromada.

Je něco, čeho bys chtěl ještě v kariéře dosáhnout?

To je jednoduché. Chci se florbalem stále bavit a hlavně držet po kupě. Zranění je na sportu to nejsložitější, protože omezuje i osobní a pracovní život. Tomu se snažím předcházet, tak doufám, že jsem to teď nezakřiknul. Sportovní výsledky pak záleží na celém týmu, já se mu snažím pomáhat, jak jen to jde, a být jeho platným členem.

Od tvých florbalových začátků uplynula spousta let a ty jsi v pardubickém klubu už od jeho první sezóny v nejvyšší soutěži, tedy od roku 2005. Jaký podle tebe udělal od té doby náš elitní tým herní posun?

To se nedá vůbec srovnat, je to jiný sport a florbal je úplně někde jinde. To, co předvádějí dnešní mladí hráči, nelze pochopit a to myslím v pozitivním i negativním slova smyslu. (smích) Co umějí s míčkem a hlavně v jaké rychlosti, je neskutečné. Na druhou stranu je třeba dost často upravit jejich přístup a právě zde velmi často pomáhá právě pokora.