Martine, jak a kdy vůbec vzniklo spojení Martin Zozulák – Sokol Pardubice?

Úplně první spojení s pardubickým Sokolem vzniklo někdy před pětadvaceti lety, kdy jsem jako malé dítě začal chodit na cvičení sokolské všestrannosti. Spojení s florbalem přišlo o pár let později, kdy zde florbal vznikal a hledal si místo mezi ostatními sporty.

Od té doby jsi až na jednu výjimku věrný pardubickým barvám. Vedeš si nějaký přehled o tom, kolik nabídek z jiných klubů jsi za kariéru dostal?

Přesné číslo asi neřeknu, ale od svých osmnácti let jsem téměř každý rok dostal nějakou nabídku na přesun do jiného klubu. Asi nejžhavější to bylo logicky po prvním sestupu Sokola z nejvyšší soutěže. Tenkrát jsem řešil nabídku asi osmi extraligových klubů, z kterých jsem nakonec zvolil pražský Chodov. Pardubice pro mě byly vždycky na prvním místě a i když jsem hrál tři sezóny na Chodově, tak jsem byl vždy v kontaktu se všemi lidmi v klubu a sledoval jsem, jak se nám daří.

To se asi neobešlo bez fórků tvých pražských spoluhráčů.

Moc dobře si pamatuju sezónu, kdy Sokol hrál o udržení v extralize a z posledního místa v základní části vyřadil v play down Spartu. Rozhodující utkání se hrálo ve všední den, kdy jsme na Chodově měli trénink, a já během tréninku zápas sledoval na onlinu. Když Ondra Vichr v prodloužení zápas rozhodl, tak jsem se začal radovat a Matěj Jendrišák (tehdejší spoluhráč) začal nadávat, jak se ty Pardubice mohly zase udržet, když měly v základní části asi pět bodů. (smích) Sokol je pro mě zkrátka srdeční záležitost a určitě v tom hraje roli to, že jsem v pardubické sokolovně v podstatě vyrostl. Jsem rád, že se o mě starali lidé s podobným cítěním a podobným zápalem pro sport. Tihle lidé mě prostě "nakazili" Sokolem. Přál bych si, abychom takto vychovávali i další hráče, aby všichni cítili hrdost na to, že hrají za Sokol, a rádi se sem vždycky vraceli.

Nelitoval jsi někdy toho, že jsi nekývl i na další nabídky?

Určitě ne! Jsem rád za to, co jsem zažil tady a hlavně s lidmi, s kterými se znám strašně dlouho. Klubismus se mi líbí a hrozně mě baví, přestože je to někdy strašně složité.

Proč myslíš, že se právě klubismus a věrnost jednomu klubu už tolik nenosí?

Já si myslím, že klubistů ve florbale existuje ještě docela dost. Když se podívám na české superligové týmy, tak v každém někoho takového najdu, což je určitě dobře. Pokud složím tým z takových hráčů, tak mi na hřišti vždycky odvedou víc než banda koupených hráčů z celé republiky.

Jediným tvým klubem kromě Sokola tak zůstává pražský Chodov. Proč jsi se tehdy rozhodl právě pro něj?

Poprvé jsem na Chodov odcházel, protože jsme sestoupili z extraligy a já chtěl ve svých dvaceti letech hrát co nejvýše. I z toho důvodu, že jsem byl v reprezentaci a chtěl jsem mít co nejlepší tréninkové i zápasové vytížení. Chodov jsem tenkrát zvolil pro všechny možná trochu překvapivě, protože nehrál na špici a byl to tým na hraně play off. Každý se tenkrát divil, proč jsem nešel do lepšího klubu, ale mně se líbila koncepce Chodova, jejich cíle rozhodně nebyly malé a mně to bylo strašně sympatické. O pár let později se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí a z Chodova se stal český mistr, bohužel už beze mě. Byla to obrovská zkušenost a rozhodně mě to florbalově hodně posunulo.

Poté ses však vrátil zpět do Pardubic. Bylo to složité rozhodování?

Do Pardubic jsem se v podstatě vracel neustále. S každým postupem Pardubic zpět do extraligy to bylo vždycky hrozně těžké, musel jsem se rozhodnout, kde budu hrát další sezónu. Na Chodově jsem si budoval pozici v týmu a každý rok se ten tým posouval a zlepšoval. Proti tomu stály "moje" Pardubice, takže ve finále vyhrál dvakrát Sokol a jednou Chodov. (smích) Definitivně jsem se vrátil po prohraném Superfinále, kdy jsem tak nějak cítil, že vrchol chodovského týmu jsme vyčerpali a hrát další Superfinále bude hrozně složité. V Pardubicích navíc dorůstala generace talentovaných hráčů kolem Jakuba Buriana a Marka Ďopana, která zrovna postoupila zpět do extraligy, a ve mně byla jakási povinnost začít předávat zkušenosti dalším hráčům.

Od doby tvých začátků se leccos změnilo. Jak myslíš, že se mění pohled na pardubický klub v očích florbalové veřejnosti?

To se mi hodně těžko hodnotí a těžko to posoudím objektivně. Nicméně věřím, že pohled veřejnosti na náš klub se neustále zlepšuje. Dříve jsme byli vnímáni jako parta amatérů, která se náhodou dostala do extraligy, klub bez koncepce a bez dlouhodobé vize, nicméně všichni věděli, že k nám jakýsi klubismus patří a bylo to s námi spojené. Věřím, že teď nás všichni vnímají jako ambiciózní klub s jasnou vizí. Naopak se mi v poslední době u některých jedinců trochu vytrácí ten klubismus.

Po tvém posledním návratu do Pardubic jsi se zapojil také do samotného fungování klubu. Od letošní sezóny zde navíc působíš jako sportovní ředitel. Jak těžké je oddělit role hráče a sportovního ředitele?

Těžké to je hlavně ve vztahu k trenérům A týmu, kde mám vlastně dvě role. Na jednu stranu stojí oni nade mnou jako nad hráčem, na druhou stranu stojím já nad nimi jako sportovní ředitel. S Milanem Koubkem i Ondrou Vichrem jsme tyhle role dokázali skloubit a všichni spolu fungujeme velice dobře. Ostatní práce se týká dalších družstev nebo už nemá s mojí rolí hráče nic společného, takže se to odděluje jednoduše. Samozřejmě si všechno beru výrazně víc osobně, protože za všechno zodpovídám.

Kam bys chtěl Sokol dotáhnout ještě z pohledu hráče?

Vše se odvíjí od toho, jak dlouho vydržím hrát. Pokud mně vydrží zdraví a nebudu moc zanedbávat rodinu, tak věřím, že ještě nějakou chvíli hrát můžu. V brzké době se snad dočkáme prvního play off v Pardubicích a já věřím, že s tímto milníkem se budeme každý rok posouvat výš a výš. Jen se trochu obávám, že ty nejvyšší příčky už nebudu sledovat ze hřiště.

A kam bys chtěl posunout náš klub z pohledu sportovního ředitele?

Chci se jednou dočkat toho, že budeme hrát o titul, budeme patřit k nejlepším českým týmům a hlavně budeme vychovávat vlastní špičkové hráče, kteří budou hrdí na to, že hrají právě za Sokol Pardubice!