V našem klubu mu prošlo rukama mnoho florbalistů a celá řada z nich nyní tvoří kádr A týmu mužů. Tomáš totiž za dlouhé roky trenérské činnosti prošel v klubu kategoriemi od mladších žáků až po dorostence. Spektrum jeho působení je tak opravdu široké. „Tomáš působil v trenérském týmu už když jsem do Pardubic přišel a byl jedním z nejdůležitějších článků. Jako hlavní trenér vedl elévy, poté několik let i mladší žáky. Společně jsme pak trénovali dorostence a poté se přesunul ke starším žákům. K jeho odvedené práci u nás je třeba mít velký respekt a obdiv. Protože věnovat svůj čas po práci mladým sportovcům a jejich rozvoji není vůbec nic jednoduchého,“ popisuje trenérské působení Tomáše klubový šéftrenér Ladislav Štancl. Sám Tomáš Číhař pak svůj konce komentuje slovy: „poslední dobou práce v zaměstnání opravdu hodně přibývalo a času naopak ubývalo. A to si člověk poté nedokáže trénování moc užívat, když ví, že řadu tréninků kvůli práci nestihne. Trochu mi pomohla i pauza vynucená covidem, kdy jsem si uvědomil, že nastal čas, bych měl více času pro sebe.“

Za celý klub patří Tomášovi velké díky za odvedenou práci a všichni věříme, že se cesty nerozchází úplně, ale třeba se opět v budoucnu někdy prostnou. Trenérskou stopu, kterou u nás v klubu a v hráčích, kteří zde působili a působí, Tomáš zanechal, už nikdo nesmaže. „Trénování byla velká zábava a pro mě to byl únik od pracovních povinností a stresu s tím spojeným. Byl to pro mě relax a zároveň radost z toho, když jsem viděl, jaké pokroky dělají svěřenci,“ ukončil povídání Tomáš Číhař. „Každý takový trenérský konec mrzí, protože dobrých a nadšených trenérů mládeže je opravdu málo. Ale Tomáše naprosto chápu a jsme vděčný za jeho odvedenou práci,“ řekl šéftrenér Štancl.

S Tomášem jsme se k jeho rokům v našem klubu ještě vrátili v krátkém rozhovoru.

Jak ses vlastně k trénování dostal?

Jako první byly na Sokole moje dvě ratolesti. Samozřejmě jsme je jezdili podporovat na turnaje. Pak nastala situace, že měl jet trenér sám s týmem na Nisu a tím vlastně začalo moje trénování.

Jak vnímáš klub a florbalové prostředí vůbec, které se v posledních letech vyvíjí?

Když porovnám fungování klubu v době, kdy jsem začal trénovat a dnešní stav, tak došlo k obrovskému posunu ve vnímání tréninku a jeho skladby, přístupu k hráčům, vnímání tlaku na výsledky. To jsou jen příklady, je toho samozřejmě daleko víc.

Která kategorie tě v tvém působení bavila nejvíc?

Během trénování jsem si zkusil několik kategorií od mladších žáků po dorost. Každá kategorie má svá specifika a vždy hodně záleží, jací se sejdou hráči, trenéři a samozřejmě rodiče. A od toho se odvíjí, zda to člověka doopravdy „baví“.

Je nějaký okamžik, na který budeš obzvlášť rád vzpomínat?

Těch okamžiků bylo víc. Pokud mám jmenovat jeden, je to sezóna s partou okolo „nemluvného“ Lukáše Drahného, kdy jsme hráli zároveň ligu mladších i starších žáků. Vytvořila se výborná parta hráčů, rodičů a trenérů.

Po čem se ti bude stýskat nejvíce?

Uzavírám určitou etapu, kdy jsem potkal hodně kamarádů a zažil úžasné okamžiky, jak při trénincích, tak na turnajích. Za ty roky jsem se poznal hromadu nových věcí, naučil se dívat na některé záležitosti z jiného pohledu. A hlavně to byl „suprově strávený čas s prima lidmi.“