Na začátek se zeptám, jak jste se s vnukem vůbec dostali do našeho klubu, vím totiž, že s florbalem Domča u nás nezačínal?

K Sokolům byla dlouhá cesta. Když bylo Domčovi pět let, začal se zajímat o hokej, tak jsem koupil hokejky a hráli jsme na dvorku s tenisákem, jako to dělají asi všichni malí kluci. Po večerech jsme koukali na Youtube na hokejové hvězdy. Jednou Dominik našel video, kde se hraje s děravými hokejkami a děravým míčkem. Celkem nás ten sport zaujal, tak jsme hledali a zjistili, že se jedná o florbal, pro mě do té doby neznámý sport, který za mého mládí nebyl (jinak bych ho určitě hrál). V té době už Dominik chodil do první třídy. Dozvěděli jsme se, že ve škole je florbalový kroužek, tak jsem tam Domču přihlásil. Ježíšek mu přinesl florbalku (mně taky) a po Vánocích začal chodit na florbal. Pár tréninků jsem měl možnost vidět a byla celkem psina sledovat, jak se dvacet prcků najednou honí za jedním míčkem. Ale klučinu to bavilo, a to bylo hlavní. Jenže chtě hrát víc, tak po prázdninách nastoupil do florbalového kroužku pod DDM Delta v Pardubicích na Dukle. Jednou po tréninku za mnou přišel trenér s tím, že je Dominik dost šikovný a byla by škoda toho nevyužít, když ho florbal tak baví. Zapnul jsem tedy počítač a hledal. Tak jsem našel Sokol. „Jenže to už je jiný level“, říkal jsem Domčovi a on na to, že by to rád zkusil. Tak jsem se vypravil do kanceláře Sokola, kde tehdy seděl Ivo Teichman a ten mi řekl, že je plný stav a ať se zeptáme po Novém roce.

Pamatuji se jako dnes, že tam ležely na stole lístky na superligový zápas a Ivo mi dva dal. Zrovna hrál Sokol s Mladou Boleslaví. Tak jsme poprvé vyrazili na Dašickou. Lepší sportovní zážitek jsme ještě neměli a v tu chvíli jsme oba věděli, že nás florbal dostal. Mimochodem jsme tehdy Bolku porazili v prodloužení. Od té doby jsme nevynechali ani jeden domácí zápas. Ale zpět k tématu. Nakonec se Dominik dostal do Sokola až další rok po prázdninách, kdy byl nábor nových kluků, do elévů. Dnes už vím, že to byla pro mého vnuka ta nejlepší volba. Dostal se tam, kde chtěl být a dělá sport, který ho baví.

Můžete z vaší pozice zhodnotit, co je podle vás u nás pro děti největší přínos a co bychom třeba měli ještě zlepšit, aby se u nás malí florbalisti měli ještě lépe?

Nevím, jestli mi z mé pozice přísluší něco hodnotit, ale myslím si, že obrovským přínosem pro mladé kluky je Láďa Štancl. Jeho přístup k tréninkům, ta spousta nápadů a cit pro to, čím kluky při tréninku zaujmout. A všechny zkušenosti a nápady dovede předat ostatním trenérům. Je to člověk, který pro florbal zkrátka žije. To bylo první, co mě zaujalo, když jsem začal chodit s Domčou do Sokola.

Dále se mi moc líbí, že kluky trénují hráči „A“ týmu. Myslím si, že je to pro mladé florbalisty obrovská motivace, když je trénují jejich hráčské hvězdy, kterým fandí při zápasech superligy a předávají jim své hráčské dovednosti a zkušenosti. Přitom také chodí do školy nebo do práce, mají své tréninky a povinnosti, a ještě si dokážou najít čas pro malé kluky. Patří jim všem velké poděkování.

A co udělat pro to, aby se měli kluci u nás ještě lépe? Kdyby to bylo v mé moci, nechal bych jim postavit pořádné florbalové tréninkové centrum. Vzhledem k tak početné členské základně a lidem, kteří se o všechno kolem tak starají, by si to určitě zasloužili.

Teď v posledních měsících, kdy nás obklopuje virus a spousta zákazů a nařízení, se děje mnoho věcí online, hlavně škola. Ale i tréninky našich svěřenců probíhají formou programů v naší Členské sekci. Jak to doma zvládáte? Už jste si pořídil hokejku?

Kdybych měl na tuto otázku odpovědět, jak to cítím já, tak by byla celá „vypípaná“.

Ale vážně. Není to teď vůbec jednoduché období jak pro děti, tak i pro rodiče a myslím si, že následky z této doby si poneseme hodně dlouho. U nás to zvládáme, jak se dá. Je fakt, že díky distanční výuce nám teď učení zabere daleko více času, hlavně úkolů je dost. A vysvětlete 11letému klukovi, aby z vlastní vůle seděl sám pět hodin nad knížkami a počítačem. To nedokážou ani někteří vysokoškoláci. Takže většinu toho děláme, až když přijdu z práce. A tréninky? Doma v obýváku cvičení a když je venku pěkně tak kondičku s rýčem, nebo hráběmi na zahrádce. Ale florbal a kolektiv moc a moc chybí. Také už bychom rádi viděl to světlo na konci tunelu, o kterém tak rádi hovoří naši politici. No, nezbývá nám nic jiného než čekat.

Takže kluci buďte všichni silní a vydržte!!  A pak to znovu rozjedeme ve velkém stylu.

Patříte k té menšině lidí, která se aktivně zapojuje do chodu klubu, co vás k tomu motivovalo? A v čem může být rodič klubu podle vás prospěšný?

Nemyslím si, že bych byl až tak aktivní. Mě prostě florbal baví a líbí se mi, jak kluci hrají a neustále se zlepšují. A určitě by to takhle dělalo více rodičů, kdyby měli čas vidět kluky na tréninku nebo na turnaji. Bohužel, mnoho z nich nemá možnost uspořádat si práci tak, aby to stíhali. Já, proto, že dělám sám na sebe mám možnost si práci naplánovat, (i když je to někdy na minuty) takže to vypadá, že jsem všude. A když mě na jaře požádal Láďa Štancl, jestli bych nechtěl pomoci s trénováním mladších žáků, když stejně sedím na tribuně, tak jsem neváhal.

Možná bych jen troch apeloval na rodiče ať chodí víc alespoň na turnaje. Pro kluky je to moc důležité ukázat svým blízkým, co se naučili a jak hrají. A když se na ně někdo dívá, zatleská jim a pochválí, tak je vidět s jakou hrají chutí a jsou schopni na hřišti nechat duši.

Snad se neurazíte, když řeknu, že jste naším suverénně nejstarším podavačem míčků při některých zápasech. Tedy naši fanoušci vás mohou vidět v roli pořadatele. Jak jste se k tomu dostal? Na tribuně už vás to nebavilo?

No, nejstarší podavač sice jsem, ale asi jen o 44 let oproti klukům. Vím, že u řady fanoušků to může vzbuzovat úsměv, když takový dědek lítá kolem hřiště, rovná mantinely a hází míčky, ale dělám to rád a baví mě to, jako vše okolo florbalu. Dostal jsem se k tomu tak, že po tréninku se trenér ptal kluků, kdo půjde sbírat na „Áčko“ a nikdo se nepřihlásil. Tak jsem mrknul na Dominika a už jsme se hlásili. Od té doby chodíme pravidelně a pokud je čas tak velice rádi i na juniory.

Na tribuně je to taky dobrý, ale tam dole jste přímo ve hře, a to se mi líbí. Možná to spoustě lidí přijde jako bláznovství, ale díky Domčovi nemám čas na nějaké stárnutí ani chuť být usedlý starší pán, slušně tleskající z tribuny při zdařilé akci svého týmu.

A hlavně jsem rád, když můžu pomoci, a když se s mou pomocí stále ještě počítá.

Jo, a někdy je to rovnání manťáků pěkná zabíračka. To se skoro celý zápas nezastavíte.

Na začátku sezóny jste se přidal do našeho trenérského týmu mládeže. Jak dlouho jste to zvažoval? A co vás k tomu vůbec vedlo? Vím, že letos proběhlo jen pár tréninků, ale jak jste se v roli trenéra zabydlel?

Moc dlouho jsem se nerozmýšlel s odpovědí, odmítnout prostě nešlo. Když máte něco rádi a můžete být u toho, tak není co řešit. Jenom jsem měl trochu obavy z toho, jak mě přijmou kluci z mladších žáků a jak roli asistenta trenéra budu zvládat. Ale všechno snad dopadlo dobře. Spousta kluků mě už znala z tribuny a s trénováním mi pomáhá David Žáček, který je nejen výborný hráč, ale i výborný trenér a kamarád, který všechno ochotně vysvětlí. Takže strach z trénování už nemám, teď jenom, aby se začalo trénovat a hrát.

Kdybyste měl nalákat i další rodiče, aby se k nám přidali, co byste jim řekl?

Pokud máte čas a chuť tak se nebojte a pojďte tvořit florbalové dějiny Sokolů se svými dětmi. Jejich svítící oči a úsměvy od ucha k uchu, když křičí góóól na celou halu. To je něco, u čeho je skvělé být.

V civilním zaměstnání jste technik tiskáren, jak je těžké v této době "pracovat"?

Ano, jsem drobný živnostník, opravuji a prodávám tiskárny a kancelářskou techniku. Toto dělám už třináctý rok. V této době je o něco méně práce, ale za ty roky mám tak rozsáhlou síť zákazníků, že to pozoruji minimálně. Alespoň mám čas na nějaké „kostlivce ve skříni“, což se týká například administrativy, kterou moc nemusím, takže věci méně důležité odkládám na neurčito.

Abych toho všeho neměl málo, tak dělám ještě technika a drobného opraváře v našem domě a předsedu zahrádkářské kolonie. Ještě, že mám bezva manželku, Dominika a pár výborných lidí kolem sebe, kteří mi se vším pomohou.