Mládež  |  Junioři, Dorostenci  |  20. březen 2020

"Nezajímá mě kolik toho zvedneš, ale jak to zvedneš," říká kondiční trenér mládeže Ondra Almaši

Ondřej Almaši je kondiční trenér mládeže klubu Sokoli Pardubice. Jeho poznávacím znamením je úsměv, neskutečná energie a švihadlo. Často učí hrou a příkladem. U kluků jsou jeho tréninky oblíbené, když se v nich s hokejkou nepotkají. Co je podle něj pro trénink kondice důležité, jak je to s posilovnou a jestli je velký rozdíl mezi florbalem a hokejbalem prozradil „Almi“ v rozhovoru.

Almi, jaká je vlastně tvá role v klubu SOKOLI Pardubice? A jak dlouho s námi spolupracuješ?

Pokud se nepletu, začalo to na jaře 2018, před začátkem letní přípravy dorostu a junky. Od té doby mi ještě přibyla navíc akademie. Moje role? „Starat“ se o kluky po stránce kondice a celkově fyzické přípravy a kompenzace v době, kdy zrovna neběhají s hokejkou. Napříč propojovat kondiční přípravu a ulehčit tím přechody výš mezi kategoriemi.

Celkem se tedy potkáváš se třemi kategoriemi – juniorkou, dorostem a akademií. Jak se od sebe práce s jednotlivými kategoriemi liší?

V rychlosti bych to shrnul takto. Akademie: kvalitní pohyb, různorodý a často. Dorost: kvalitní pohyb, různorodý a pod (lehkou) zátěží. Junka: kvalitní pohyb, pod zátěží a často.

Liší hlavně v zátěži. Vše má stejný základ, jen se ho každá kategorie učí a trénuje v jiné fázi. Se zátěží, bez zátěže, herně apod… Moje filozofie je systematický přístup k tréninku. Je to stejné jako ve škole…abys mohl psát, musíš se nejdříve naučit písmena, chceš dát dohromady větu, musíš umět napsat slova atd. Se cvičením, jakýmkoliv, je to naprosto stejné. Akademie se učí písmena, dorost slova a junka už dává věty. Samozřejmě, největší rozdíl je v komunikaci, stylem tréninku a formou. Prakticky je to průřez od „dětské“ kategorie pro skoro dospělé, takže tam je rozdíl opravdu znát.

Kondiční trénink nebývá zrovna nejoblíbenější složkou tréninkových plánů. Většina lidí si představí sprinty, posilovny, běhání … Je to tak i dnes?

Jo i ne. J Záleží za jaký konec to trenér vezme a jaký styl jeho svěřenci okusí. Můžu dělat úplně crazy věci, které vypadají spíš jako od Berouska, nebo opravdu časem osvědčené „klasiky“ doplněné o podložené a aktuální informace. Vše jde neskutečně dopředu, možná až moc rychle, a je důležité umět osekávat, kombinovat a hledat tu správnou cestu. Takže podle mě si pod tím každý představí jen to, čím si prošel. Největší rozdíly jsou, že se obecně více zaměřuje na kompenzaci a zdravotní dopad daného cvičení, a samozřejmě, ty možnosti, co dnes máme, to je paráda.

Jednoduše řečeno…bez „kondice“ na této úrovni to prostě nejde! Nemá vůbec smysl přemýšlet, jestli to chci nebo nechci. Ten, kdo pochopí, že je to investice do sebe, že to „cvičení“ má i vyšší budoucí smysl a zamiluje si to, ten v podstatě vyhrál. Jakmile se člověk dostane sem, je to radost s ním pracovat. Chce to čas, každý to pochopí jindy a za jiných okolností a někdo třeba i pozdě.

Co je podle tebe o nejzásadnější, co by si kluci měli z tvých kondičních tréninků odnést?

Samozřejmě těch věcí je hodně ale určitě vyzdvihnu pár myšlenek a principů, které platí univerzálně a v posilovně dvojnásob. Tělo je jeden celek – nehraj si na kulturistu. Trénuj pohyby, ne svaly. Hledej zlepšení, ne únavu. Kvalita před kvantitou. Nic cíleného, ale obecně platné principy, které udávají směr tréninku.

Poslední roky se hodně do popředí dostává názor, že mladí sportovci by měli trénovat, a to i kondici, hlavně hrou a zábavnou formou. Jak se k tomu stavíš ty?

Ano ano, souhlasím. Doba se změnila, a je proto důležité se tomu přizpůsobit. Herní princip je opravdu silný a účinný „nástroj“ jak vnést zpět do tréninku mládeže emoce, spontánnost a herní myšlení. Nejvíce her si užijí borci z akademie, kde trénujeme herní formou většinu schopností. Samozřejmě nejde takto trénovat všechno, ale ze zkušenosti je vidět, že pokud se hra uchopí správně, všichni makají víc, než kdyby šlo o obyčejný dril. Obrovský potenciál vidím hlavně v komplexních hrách na rozvoj herní rychlosti, které stimulují rychlost v reálných podmínkách hry a s tlakem na rozhodování a reagování. Není nic, co by mělo takový efekt.

Velkou otázkou, která se u kluků kolem dorosteneckého a juniorského věku často objevuje je silový trénink, činky, zátěž v posilovně. Jaký na to máš ty názor, co je podle tebe správně? Naši kluci do posilky taky chodí? Mám si to představit tak, že tam tahají činky?

Vezmu to odzadu. Ano, samozřejmě, chodí. Rozhodně jsem pro, síla je základ všeho, a musí se na ní pracovat, to je bez debat. V našem případě, ohledně posilovny, vždy jde o to jak. „Jak“, je u mě vždy před „kolik“! Na to „kolik“ ještě rostoucí kluk zvedne např. na back squat (zadní dřep), je za mě ještě čas, a jestli je vůbec tenhle dřep tak zásadní pro florbalistu, který sotva stojí na jedné noze? Toť otázka na jiné. Je to chůze po schodech, ne jízda výtahem, a to je důležité si uvědomit, pokud jde o koučování dospívající mládeže. Krok po kroku …

Ještě pojem silový trénink. Pro někoho může být silový trénink i klik s nohama na lavičce, pokud jich stěží udělá pět dobrých, je to silový trénink ano/ne? Všechno je o kontextu. Když se posilovna vezme za špatný konec a borci trénujou hlava nehlava, ego styl jako by nebyl zítřek, není to z dlouhodobého hlediska úplně ok. Od toho jsme tady my trenéři. Vždy jde o „managování“ zisků a hlavně rizik, takže…“hlavně neublížit“!

Když si tvoje jméno lidé proženou přes sociální sítě, vykoukne na ně spousta fotek a videí, kde skáčeš přes švihadlo. Švihadlo je tvoje oblíbená pomůcka? Nebo o co jde?

Tak nějak od dětství. Hrával jsem tenis a basket a do tréninku navíc mě nikdo nemusel moc přemlouvat. Hodně se skákalo a doma s pomocí, do sportu zapáleného otce, jsem to vyladil na takovou úroveň, že se z toho stala moje velmi oblíbená pomůcka. Na vysoké, když jsem ještě chytal, bylo švihadlo nedílnou součástí rozcvičky. Když se mi rozbilo a nic mě na trhu nenadchlo, začal jsem postupně experimentovat a vymýšlet svoje vlastní. Za nějaký ten rok se z toho stala doslova vášeň a jede to až do teď. Jsem rád, že švihadlo teď zažívá určitou renesanci, protože je to dle mého velice nedoceňovaná tréninková pomůcka. Jen se naučit jak. Ne nadarmo se o švihadle a jeho pozitivních účincích ve své knize zmiňuje světoznámý fyzioterapeut Gray Cook, něco na tom bude.

Pokud se nepletu, tak se jako trenér neobjevuješ jen ve florbalu, ale taky v hokejbale. Čím se tam zabýváš?

Ano ano. Už od střední školy jsem aktivně trénoval na klubové úrovni. Zaměřoval jsem se hlavně na brankáře a s postupem času jsem to samozřejmě rozšířil i na kondiční přípravu, ovšem v hokejbale nejsou takové možnosti věnovat se kondici tolik a samostatně. Prošel jsem si toho hodně, od klubové sféry přes národní týmy mládeže i žen a momentálně se soustředím hlavně na činnost v komisi mládeže a metodiky, dále v hokejbalových centrech mládeže a v neposlední řadě, s kolegou takové naše dítě, jsem hlavní trenér našeho projektu pro brankáře s názvem Brankářská hokejbalová škola. Takže v kostce, s kolegy školíme a vzděláváme trenéry, píšeme metodické materiály a trénuju brankáře, to je teď moje hlavní náplň.

Kdybys měl srovnat oba sporty – hokejbal a florbal. V čem je hlavní rozdíl a co je naopak spojuje?

Kdysi, když jsem říkal, že hraju hokejbal, tak první otázka: „to je to s tím děrovaným míčkem?“. Oboje hokejkový sport, opakovaná rychlost, starty, změna směru, souboje v běhu. Nároky na hráče po fyzické stránce z hlediska délky střídání jsou taky velice podobné. Rozdíl bych za mě viděl ve hře do hole. Na hokejbale můžete všelijak zvedat hůl lehce osekávat apod., celkově hra holí a rukama není tak regulovaná pravidly. Jinak hra do těla je všude ať se podle pravidel může víc nebo míň, prostě tam bude vždycky, v hokejbale je jen „výhoda“, že se můžete „opřít“ o „prkna“, tedy o mantinel. Upřímně, já osobně bych si třeba neuměl představit chytat florbal, nejsem první ani poslední, který začal chytat kvůli brankářské výstroji, takže bych nedával mít jen „holé“ ruce.

Když zrovna neskáčeš přeš švihadlo nebo netrénuješ, jak trávíš svůj volný čas?

Za poslední roky mě trénování naučilo, že kovářova kobyla fakt existuje. Volný čas už teď není takový problém jako býval. Rád si odpočinu a dokážu až nečekaně dobře a dlouho odpočívat. Když už volno je, jdeme cvičit, taky se musím udržovat. Jinak jsem blázen do kindlu, takže hodně čtu odbornou literaturu, dáváme domácí kávu a hodně chodíme na procházky i se psem a v neposlední řadě, někdo ty švihadla dělat musí J, spousta lidí si myslí, že to tahám někde z Číny. To fakt ne-e. Nejsem úplná Alza, takže to nějaký čas vždycky zabere.

Kdybys měl vybrat tři sportovní vzory podle Ondry Almašiho, bez ohledu na to, jaký dělají sporty kdo by to byl?

Moje největší vzory byli vždycky různí brankáři, většinou z NHL. Teď zpětně těžko někoho vypíchnout. Hodně se to přeorientovalo na trenéry respektive mentory. Pro kluky to asi nebude moc žhavé téma. Ale tohle jsou lidi ke kterým vzhlížím a moc moc mi toho předali a ještě předají. Samozřejmě jich je víc, ale tihle jsou ze sportovního prostředí opravdu srdcovka. Všichni jsou to siloví a kondiční trenéři a každý s jinou „specializací“. Hlavně mají už něco za sebou. Když někoho trénujete nebo zvedáte 40 let, tak už stojí za to je poslouchat, viz Dan John – trenér atletů a diskařů a profesor teologie na univerzitě, takový trenér filozof. Mike Boyle – celosvětově uznávaná trenérská persona, vede celé centrum, kde trénuje mladé sportovce napříč sporty. Pavel Tsatsouline – šéf organizace silového tréninku StrongFirst, bývalý instruktor speciálních jednotek Spetznaz. Steve Maxwell – fitness nomad, černý pásek BJJ, průkopník kettlebells na západě.

Všem kdo dočetli až sem, moc děkuji a přeji v tomto nečase hodně sil a hlavně pevné zdraví!

Buďte ohleduplní.