22. březen 2020

"Když porovnám, co jsem ve věku svých svěřenců s florbalkou uměl já a co všechno umí oni, chce se mi trochu brečet," přiznává trenér elévů David Žáček

David Žáček má prvním rokem na starosti druhou nejmenší kategorii pardubických SOKOLŮ, a to elévy. Velmi početná kategorie plná živých dětí mu sice dává zabrat, ale podle svých slov by určitě neměnil. Jako aktivní hráč mužského A týmu SOKOLI Pardubice má určitě mladým nadějím co předávat. Jaká pro něj i celou kategorii byla letošní sezóna se dočtete v rozhovoru níže:

Sezóna skončila trochu nečekaně i pro kategorii elévů, to ale určitě neznamená, že by na ní nebylo co hodnotit. Jak ty letošní sezónu za tuhle kategorii vnímáš?

Pro mě osobně to byl ze začátku trochu křest ohněm. V kategorii elévů jsem působil v roli garanta prvním rokem a nebudu lhát, zpočátku jsem měl trochu obavy, zda se k druhé nejmladší kategorii Sokolů vůbec hodím, jelikož jsem spíše impulzivnější trenér, což by kluci ročníku 2009 a 2010 nemuseli vnímat úplně pozitivně. Obavy však rychle opadly, a ještě v září mi bylo jasné, že s touhle partou kluků to bude skvělý rok. A bezpochyby skutečně byl, za což děkuji jak klukům, tak i ostatním trenérům, kteří mi ve všem maximálně pomáhali.

Nějaká zajímavá nebo vtipná historka z letoška by se našla?

Jojo, jedna neopakovatelná momentka se mi vybavuje. Venda Wolf byl na svém prvním turnaji a hrozně jsme chtěli, aby si dal první gól. Když rozhodčí odpískal nájezd v náš prospěch, neváhal jsem a Vendu tam poslal, ale už mě nenapadlo, abych mu vysvětlil, jak se takový nájezd vlastně provádí. Tak se Venda rozeběhl a místo nájezdu do balónku praštil už na půlící čáře a k naprostému úžasu všech přítomných strefil po vzoru bratislavského kanonýra Ladislava Jurkemika naprosto přesně horní růžek.

Jaký je vlastně cíl v této kategorii? Co je to hlavní, co bys chtěl svým svěřencům předat?

Pro mě je v této kategorii stěžejní, aby se kluci naučili fungovat jako tým, respektovat jeden druhého, pomáhat si navzájem a dodržovat základní pravidla během tréninků a zápasů. Doufám, že si moji „drezůru“ přenesou do vyšších kategorií, a hlavně do běžného života.

Sportovním cílem je pak hlavně maximální všeobecný pohybový rozvoj, který je základem pro úspěšný budoucí sportovní život bez zbytečných zranění, kterým můžeme vhodným tréninkem v tomto věku do budoucna předejít.

Dále se snažím do tréninků občas zařadit i méně známé pohybové aktivity či sporty (např. Ultimate frisbee, Izraelská vybíjená, Spikeball,…), aby si kluci vyzkoušeli i něco nového.

Dá se u hráčů kolem 10 a 11 let zpozorovat za jednu sezónu nějaký velký herní nebo jiný posun?

Dá se zpozorovat i v horizontu týdnů, kluci udělali za zkrácenou část sezóny obrovský posun jak po herní stránce, tak i po té lidské a když porovnám, co jsem v jejich věku s florbalkou uměl já a co umí oni, chce se mi sice trochu brečet, ale myslím, že jdeme správnou cestou.

O to víc mě mrzí, že musela sezóna takto skončit, jelikož jsme měli před sebou ještě tři měsíce tréninků a turnajů, kde jsme mohli udělat s kluky ještě další veliký kus práce. Nyní je to pouze na nich a pevně doufám, že neleží jenom u počítače nebo Playstationu.

V elévech máme zapsáno kolem 50 dětí, jak se dá taková skupina vůbec uřídit?

Na začátku roku to bylo trochu o hlasivky. Ale postupem času jsme nastavili určitá pravidla, která kluci skutečně dodržovali, a také se snížila tréninková docházka, takže jsme s chováním a respektem za strany kluků moc problémů neměli.

Vytvořili jste si hráči třeba nějaké zvyky a rituály?

Vlastně dva. Jeden byla předzápasová rozcvička, která se klukům dodržovat moc nechtěla a druhým byly pravidelné mezizápasové seance v šatně s mobilem v ruce. To kluci dodržovali s naprostým přehledem :D, a tak jsem zavedl třetí rituál, kdy měli kluci mobily na turnajích zakázané.

Ty ses, stejně jako většina garantů kategorií, účastnil letos na začátku sezóny výcviku v parkuru. Já jsem byla u toho a musím říct, že jsi hodně vynikal. Povedlo se ti tyto aktivity zařadit i do tréninků?

No, mezi slepými jednooký králem :D.

Parkur vnímám jako vhodné doplnění všeobecné sportovní přípravy. Je to vlastně zábavná forma velmi důležité, avšak většinou neoblíbené gymnastiky s prvky bojových sportů či jógy a alespoň skrytě tyto prvky zařazuji do skoro každého tréninku. Cílem je větší obratnost, flexibilita, lepší vnímání svého těla a zpevnění jeho středu.

Každý měsíc vídáme na klubovém instagramu a facebooku fotky a videa z plnění Sokolského kodexu. Které body byly podle tebe pro děti nejzajímavější nebo se je podařilo zvlášť dobře zpracovat?

Myslím, že bychom se všichni shodli na bodu fair-play, kdy se kluci převtělili do rolí youtuberů a natáčeli jsme videa, jak se chovat v dané situaci správně a jak nesprávně.

Stále jsi aktivním hráčem v našem mužském A týmu. Považuješ to pro sebe jako pro trenéra za výhodu?

Výhodou to je obrovskou. Sám si pamatuji, jak jsem kdysi vzhlížel k trenérům, kteří zároveň hráli za A-tým. Když se ke klukům chováte sice zásadově, ale férově a s respektem, začnou vám důvěřovat a nechají si od vás poradit. Tato důvěra je pro trenérskou práci i s takto mladými hráči stěžejní a zároveň je i velkou zodpovědností. Často si kluci nechají poradit spíše od nás trenérů, než od vlastních rodičů :D.

Před několika dny jsme uveřejnili rozhovor s trenérem juniorů Milanem Randou, který nám říkal, že na tvůj ročník často a rád vzpomíná. Jaký byl Milan podle tvého názoru trenér?

Tak byli jsme pro Mildu takové první ovce, mě osobně vedl už od starších žáků a já jsem k němu vždy choval maximální respekt. Zažili jsme tenkrát jako tým hodně zážitků, vítězství i průšvihů. Od fantastického čtvrtfinále play-off s pražskou Bohemkou až po placení pokuty za flek na zdi od čokolády v ostravském penzionu. Je to skvělý trenér a mentor, pokud ovšem nemusí vstávat v šest ráno, což máme vlastně stejné :D.

Nejzajímavější sportovní nebo florbalová osobnost podle Davida Žáčka…? ( a proč)

Musím jmenovat více osobností. Prvním je zcela určitě Ayrton Senna, který kromě tří mistrovských titulů ve formuli 1 finančně pomáhal v rodné Brazílii chudému obyvatelstvu v místních slumech. Dále Roger Federer, který se od roku 2002 drží nepřetržitě skoro dvacet let mezi světovou tenisovou elitou a svou fyzickou, a hlavně mentální odolností i láskou ke sportu dokazuje i ve svém úctyhodném věku, jakým neuvěřitelným sportovcem je. A v neposlední řadě to je Wayne Gretzky, jehož herní inteligenci, pokoru, týmový duch a lásku k hokeji nelze než obdivovat.