Rozhovory  |  A-tým  |  20. duben 2020

„NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VYTRVALOST. VYPLATÍ SE, “ ŘÍKÁ LOUČÍCÍ SE BRANKÁŘ JAKUB LEVÍNSKÝ.

„NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VYTRVALOST. VYPLATÍ SE, “ ŘÍKÁ LOUČÍCÍ SE BRANKÁŘ JAKUB LEVÍNSKÝ.

Od sezóny 2012/2013 byl Jakub Levínský stálicí pardubického brankoviště. Nejúspěšnější gólman Sokolů posbíral kompletní sbírku medailí z turnaje Czech Open, probojoval se s týmem do premiérového play-off a byl u vítězství v Poháru. Teď se rozhodl v nejvyšší soutěži skončit. Co ho k tomu vedlo? Jaké byly jeho začátky v pardubickém mužském týmu? To, i další zajímavosti čtěte v následujícím rozhovoru.

Kubo, proč ses rozhodl skončit. Je ti teprve 27, to není úplně důchodový věk.

Je to hlavně kvůli zranění ramena, které mě poslední tři roky docela trápí a už to dospělo do stádia, kdy se operaci nevyhnu. A za současné situace se řeší jen urgentní zákroky, což zase není můj případ. Proto jsem trenérům nedokázal říct, jestli stihnu příští sezónu nebo ne a nechce se mi zabírat místo v týmu, když může třeba přijít někdo lepší.

Bylo to těžké rozhodnutí?

Uvažoval jsem nad tím dost dlouho a s přibývajícím časem to bylo vlastně lehčí a lehčí, protože jsem se s tím naučil žít. Koneckonců, je to jen sport.

Ty jsi gólman, který v pardubickém dresu odchytal nejvíc utkání ze všech brankářů. Takže jsi potkal i velkou spoustu trenérů, brankářských parťáků. Na koho z nich nejradši vzpomínáš?

Honza Pipek s Romanem Vítkem mě v prvních sezonách dávali dost čočku, ale na druhou stranu učit se chytat podle dvou naprosto rozdílných brankářů bylo dost zábavný. Jeden zlobr, který si namáčel kalhoty, aby moc neklouzal a druhý (proti Pípovi) relativně střízlík, který v bráně zase rád kmital. Se Zdendou Tvrdým jsme zase byli stejně staří, takže jsme měli hodně společného. Potom už to bylo trochu složitější, protože přišli kluci, kteří byli o víc jak pět let mladší a musel jsem si zažit tu spolupráci starý/mladý i z druhé strany. Ale nedokážu vybrat někoho na koho bych vzpomínal nejradši (smích)

Kdo z trenérů, s nimiž ses potkal v klubu, ti sedl nejvíc? Nebo tě nejvíc ovlivnil?

Každý něčím, nicméně nejvíc asi Milan Koubek s tím, jakou velkou jsem od něj dostal důvěru a jak se ke mně choval. Vždycky byl fér, ale zase vyžadoval respekt a férovost z mojí strany.

Měl jsi možnost potkat se v brankovišti snad úplně se všemi brankáři, těmi staršími i těmi nejmladšími. Co sis od nich pro svou kariéru vzal?

Nejzajímavější je určitě to, jak byl každý z nich úplně jiný. Snažil jsem se od každého naučit to nejlepší, ale ve výsledku je nutné se stejně nesoustředit na to nejlepší, ale na to nejvhodnější a nejúčinnější, co dokážeš použít, protože často to nejsou ty samé věci nebo postupy.  

I přes to, že jsi jeden z nejvýznamnějších gólmanů historie Sokola, cesta do ʺAʺ týmu nebyla jednoduchá. Hodně sis toho vyseděl, na pořádnou šanci jsi dlouho čekal. Jak náročné to bylo? Jak na tu dobu na lavičce vzpomínáš?

Asi to bylo nutné zlo. Nicméně kdyby mi někdo jako patnáctiletému řekl, že už během první sezony v chlapech dostanu šanci a budu hrát, byl bych nadšený. I když samozřejmě mě trochu mrzí, že jsem na tu šanci musel čekat do 19ti a ne jako třeba Martin Haleš, Petr Musil a Kuba Víšek, kteří si naskočili do superligy v 17ti letech a všichni viděli, že jsou na to připravení. Já asi nebyl, proto jsem dostal šanci až trochu déle. 

Pak se karta otočila – zlaté akademické MS, premiérové play-off, vítězství v Poháru, kompletní sbírka medailí z Czech open … u toho všeho jsi byl. Co z toho je pro tebe největší úspěch? A na co nejraději vzpomínáš?

Pro mě bylo asi největším úspěchem druhé místo na juniorském Czech Open v roce 2012. Byl to poslední rok v juniorech a já se rozhodl až na poslední chvíli, že na ten turnaj pojedu. Navíc jsme to měli dost ztížené, protože jsme jeli v dost osekané sestavě a měli jsme zakázáno přespávat v Praze. Ale nakonec jsme dokázali uhrát druhé místo, a i vzhledem k tomu, že to byl jediný turnaj, kdy jsme mohli s bráchou hrát společně v jednom týmu, to pro mě asi bude jeden z nejsilnějších zážitků z florbalu co mám. Do té doby byl totiž Czech Open (nebo Prague games) pro mě symbol turnaje, který se nedá vyhrát, protože áčko kolikrát taky vypadlo v 1/16 ti finále. A dokázat si, že uspět jde, bylo pro mě dost důležité.

V týmu se ti sem tam řekne „Židle“, proč?

Protože jednou mi myslím Dominik Chmelař na tréninku sebral dres, navlékl ho na židli, postavil ji do brány a ta židle chytala líp než já. (smích)

Co by podle tebe měli mít na paměti malí sokolští brankáři, aby se vydali po stejně úspěšné cestě jako ty? Co by pro to měli udělat?

Říkal jsem to asi všem klukům, které jsem buď trénoval nebo se mě ptali, co mají zlepšit. Nejdůležitější, podle mě, je vytrvalost. Upřímně aspoň mě se vyplatila. Řadu let jsem hrál za B tým (ve starších žácích) anebo dělal druhého gólmana v dorostu i juniorce. Ale nikdy nevíš, jak se situace vyvine. U mě to dopadlo tak, že první brankář juniorky skončil a já měl po sezoně najednou jít do áčka, protože jsem na to vlastně zbyl. A tak to celé začalo (smích)

Znamená ukončení hráčské kariéry v nejvyšší soutěži, že Levíka mezi Sokoly už neuvidíme?

Neznamená, nicméně smlouvu s Excellentem jsem ještě nepodepsal, tak těžko říct, jestli jejich nabídka stále platí. (smích)

Je něco, cos bys chtěl na rozloučenou říct? Něco vzkázat?

Nakonec bych chtěl určitě poděkovat mámě, která mě podporovala ať se dělo, co se dělo, tátovi, který navíc nevynechal žádný domácí zápas, prarodičům, kteří zápasy sledovali online, bráchovi, a nakonec přítelkyni, která mě i přes všechnu absenci doma podporovala a určitě v tom bude pokračovat až budu hrát nějakou regionální ligu.