Klub ligových hráčů  |  15. červen 2020

KLUB LIGOVÝCH HRÁČŮ: #15 Radek Cibere

KLUB LIGOVÝCH HRÁČŮ: #15 Radek Cibere

Brilantní technik, výtečný zpěvák a milovník železnice patřil v extraligových začátcích pardubického klubu jednoznačně mezi nejdůležitější hráče a opory týmu. Pojďme si připomenout nezapomenutelného Radka Cibereho, který bavil na hřišti i mimo něj.

Jakmile jste na palubovce zmerčili florbalového hračičku, který s balónkem neustále míchal a měl přehled o všem, co se kolem něj děje, byla zde velká pravděpodobnost, že jde právě o něj. Pokud jste navíc spatřili na jeho zádech číslo 88, pak už nebylo o identifikaci Radka Cibereho nejmenších pochyb. „Měl jsem to štěstí, že jsem zažil na ledě nejlepšího hráče všech dob - Erica Lindrose z Philadelphie, který číslo 88 nosil. Trochu jsem mu akorát záviděl, že když potřeboval, mohl si na ledě něčím praštit, někoho naremplovat na plexisklo nebo se prostě poprat. Člověk se tím dostane trochu do varu. Mně by ale stejně asi chyběly jeho kilogramy, a tak i po 30 letech na první florbalovou bitku stále čekám,” směje se.

Ano, právě občasné emotivními výbuchy, kterými překvapil protihráče i spoluhráče, byly dalším signifikantním znakem populárního „Cíby”. „Asi jsem trochu horká hlava, na druhou stranu se podle mě nikdy žádný zápas, který se vyvíjel špatně, neotočil jen tak sám, aniž by někdo nezařval. Pokud ano, nevěřím tomu. Toho, kdo dokáže prohrávat v 5. minutě 0:3 a být v klidu, obdivuju. Vždycky, když něco hraju, musím hrát o něco, jinak mě to nebaví. Při jednom extraligovém utkání se mi něco nepovedlo, vyskočil jsem nervní ze hřiště na střídačku a špuntem hokejky jsem chtěl probodnout zeď. Bohužel se mi šprajcla o rameno tehdejšího trenéra Mirka Janovského, který stál zrovna u zdi na lavičce. Vší silou jsem mu pak na zeď rameno připíchnul. Já byl v šoku, protože jsem myslel, že jsem mu to rameno vyhodil, on byl v totálním transu, protože to asi bolelo. Začal na mě řvát, strčil mě zpátky na hřiště a chtěl se snad normálně za probíhající hry prát. Naštěstí ale viděl, že jsem opravdu nechtěl a propukli jsme oba ve strašný smích,” vzpomíná.

Jeho sportovní začátky vypadaly stejně jako u většiny jeho vrstevníků. Skoky přes kaluže, létání přes řídítka kola, mrskání hokeje na ulici za domem a tak dále. K florbalu se dostal na základní škole, kde to byl jeho nejoblíbenější sport. „K oddílovému florbalu mě pak přivedl florbalový elegán Luděk Votava (dnes sportovní novinář MF Dnes), kterého jsme jednou potkali s Filipem Hoffmanem. Zeptal se, jestli s ním chceme hrát šachy nebo florbal. No a bylo jasno. Pamatuji si, že nám před prvním soutěžním zápasem Luděk celou dobu opakoval pravidla, abychom nic nepokazili. Ze zápasu uteklo asi 30 sekund a na trestnou šel on sám.”

S pardubickým „A” týmem byl u historicky první extraligové sezony v dějinách klubu. „Tím, že jsme byli v podstatě u prvních let florbalu v Česku a tím, že jsme museli vybojovat postup z nejnižších soutěží, byl postup do extraligy strašně fajn. Nikdo už mi nevezme, že jsem si mohl zahrát proti těm nejlepším hráčům v republice,” říká Cibere.

Na hřišti „Cíba” vynikal především svým herním přehledem a technickými dovednostmi. Bleskurychlé míchání, změny směru, kličky, otočky, to bylo jeho. „Vždycky jsem se snažil hodně míchat, abych cítil balónek a mohl se více věnovat tomu, co se děje kolem mě na hřišti. Vždycky mě bavilo víc tvořit než třeba dávat góly. Uměl jsem kdysi takovou otočku, na kterou se mě v nižších soutěžích často ptali a kterou chtěli naučit. V extralize otočka největší úspěch slavila v televizním utkání v Ostravě v roce 2007, kdy jsem z ní při plánované střele na bránu nasadil svému spoluhráči jesle na polovině hřiště. Těžko se to popisuje, ale ta střela šla úplně jinam než měla, stydím se ještě teď,” usmívá se.

Radek Cibere patřil mezi základní kameny party, která se zasloužila o to, že nejvyšší soutěž v Pardubicích zakořenila na delší dobu. „Vzpomínám na všechny spoluhráče, protože se všemi to bylo fajn. Hodně jsem toho odehrál s trojicí Trojan - Kosejk - Špaček, vůbec nejvíc zápasů jsem v útoku ale odehrál po boku Filipa Hoffmana. Já nahrával, on střílel, ale zhádali jsme se pak oba společně.”

Extraligovou kariéru ukončil s 98 starty na kontě, během kterých posbíral velmi slušných 68 bodů. V prvním extraligovém ročníku 2005/2006 skončil v kanadském bodování mimochodem mezi tehdejšími mladíky Milanem Tomašíkem a Jiřím Curneym. „S florbalem jsem skončil, protože jsem začal pracovat, a i když byl florbal vždycky super, byl jsem líný mít plný den povinností. Taky jsem měl pocit, že trend je takový, že větší uplatnění ve florbalu by měli mít mladší hráči,” vysvětluje.

Momentálně si chodí rekreačně zahrát za pardubický „B” tým v Regionální lize mužů a podle jeho slov ho florbal pořád baví. „Osobní život se moc nezměnil, akorát jsem o pár let starší a o pár kilo těžší. Mám totiž téměř sedm let skvělou přítelkyni, která mimo spousty dalších super věcí také božsky vaří. Pracuji ve společnosti Kiekert, kde se starám o přidělené projekty DAI a BMW. Pořád jde hlavně o týmovou práci, takže se mi zkušenosti z florbalu rozhodně hodí.”

Podobně jako život, ani jeho dlouholeté florbalové působení nepřineslo jen světlé stránky, ty ovšem v podání Radka Cibereho jednoznačně přebíjejí ty pozitivní a nezapomenutelné vzpomínky. „Kdysi jsem vedl florbalový kroužek malých kluků na ZŠ Resslova a chodil tam kluk, který měl nějakou těžší formu cukrovky. V 18 letech pak bohužel zemřel. Občas si na něj vzpomenu, někdy věci v životě zkrátka nedávají žádný smysl. Ale abych končil pozitivně, tak rád vzpomínám na naše vítězství na Czech Openu v roce 2007, kdy to byl jeden z posledních ročníků v hokejové hale v Holešovicích a naše finále sledovalo asi 3 500 lidí. Pak jsem měl také moc rád letní Summer cup v Liberci, tam to ale o florbalu moc nebylo. Dříve jsem asi 13 let zpíval, ale až florbal mi opravdu přirostl k srdci a našel jsem si zde spoustu celoživotních kamarádů, se kterými se vždycky rád vidím,” dodává Radek Cibere.