Láďo, mohl by ses našim fanouškům nejprve trochu představit?

Florbal jsem začal hrát, asi jaké každý z mé generace, na základní škole s takovou plastovou tyčí, která byla na konci placatá a nazývala se florbalová hůl. V patnácti letech jsem pak přešel do klubu FTC Vysoké Mýto. Florbalu se tak věnuji již více než patnáct let. Největší část kariéry jsem strávil v Litomyšli, kde jsem působil jako hráč i trenér. Poslední tři roky jsem pak jako hráč působil v prvoligovém týmu Fbk Svitavy.

Jaké jsou tvé největší úspěchy?

Úspěchy vnímám trochu jinak, než jen výsledkově podařenou sezónu či turnaj. Když trenér vidí hráče, kterého vedl v elévech, jak nyní hraje elitní soutěže a florbal ho stále baví, cítí podíl na tomto úspěchu. Úspěchem je každý pokrok florbalisty, kterého máte na starost. Ale pokud bych se měl omezit opravdu pouze na výsledky, tak je tím největším určitě letošní páté čtvrtfinále 1. ligy proti Kladnu. Z trenérského pohledu toho bylo opravdu hodně a nerad bych něco stavěl výš pouze na základě výsledku. Za největší úspěch budu považovat to, až mě za deset let potkají mí svěřenci, poznají mě, budou stále nadšení sportovci a budou se ke mně hlásit.

Pamatuješ si moment, kdy sis řekl, že se budeš věnovat trenéřině?

Já jsem si vlastně nikdy neřekl, že chci trénovat, to prostě vyplynulo ze situace. S dětmi a mládeží jsem pracoval i na letních táborech a ta práce mě bavila. Ve florbale mi přišlo automatické, že se budu věnovat i dětem a mladým sportovcům, když jsme postupně budovali a zakládali jejich družstva. Trenéřina mě chytla, a tak bylo jasné, že se jí chci věnovat i dál a ve větší míře.

Co tě na ní nejvíc baví?

Nejvíc asi ten pocit, že mám možnost pozitivně ovlivnit své svěřence a podílet se na jejich lidském i sportovním vývoji. Baví mě sledovat, jak si děti sport užívají, jak jsou do něj zapálené a s nimi často celé rodiny, které je podporují. Ve starších kategoriích je to pak celý tréninkový a zápasový proces, kdy už přichází utkání, ve kterých opravdu o něco jde. Jsou chvíle, kvůli kterým hráči florbal hrají a já jako trenér můžu být u toho a podílet se na společném výsledku.

Jak probíhaly námluvy s naším klubem?

Řekl bych, že námluvy byly poměrně dlouhé. S Víťou Drašarem a Martinem Zozulákem jsme byli v kontaktu již dříve, ale vždy jsem nabídku s díky odmítl, ať kvůli mému hráčskému vytížení nebo trenérské práci v Litomyšli, ze které se mi nechtělo odcházet. Letos Sokol s Litomyšlí navázal spolupráci, takže jsme byli v kontaktu zase o něco více. Když přišla nabídka na pozici šéftrenéra, už jsem nemohl a ani nechtěl odmítnout. Nějaký čas jsem si to promýšlel a pak šel za velkým florbalem.

Jak říkáš, nakonec jsi na nabídku kývl. Co od ní očekáváš?

Vše kolem se vyvinulo tak, že jsem věděl, že je vhodná chvíle na to, posunout se výš, poznat nové lidi, novou florbalovou práci a stát se členem top klubu. Ani teď se mi neodchází od svých svěřenců lehce, ale i to sportovní život přináší. Očekávám náročnou práci šéftrenéra, která nese velkou míru odpovědnosti. Zároveň je to ale velmi zajímavá práce v klubu, který působí na té nejvyšší úrovni. Očekává spolupráci s lidmi a trenéry na takové úrovni, že se budeme zlepšovat a navzájem posouvat stále výš.

S jakými ambicemi a cíli do Pardubic přicházíš?

Nerad bych tady vyhlašoval, že chci něco budovat. Myslím si, že sportovní klub je živý organismus, který se vyvíjí a buduje neustále. Já chci být součástí tohoto budování a co nejvíce přispět k tomu, aby ten vývoj byl pozitivní. Rád bych se zasloužil o to, aby se zlepšovala mládež, kterou mám na starost. Ne po výsledkové stránce, ale hlavně po té herní, organizační, komunikační, výchovné, zkrátka těch, které poté povedou k lepším výsledkům u kategorií, u kterých bychom to rádi viděli. Mou snahou bude zlepšit komunikaci s rodiči a pracovat i s trenéry tak, abychom všichni měli ty nejlepší podmínky pro to, abychom hráčům pomohli v jejich sportovním a florbalovém rozvoji.

Práce šéftrenéra našeho klubu bude časově velmi náročná. Jak půjde skloubit s tvým soukromým životem?

Civilním zaměstnáním jsem učitel. S oblibou říkám, že se florbalu můžu věnovat tak, jak se věnuji, právě díky tomu. Má to spoustu výhod, ale i nevýhod, jako každé zaměstnání. Ale skloubit to půjde určitě dobře. Co se týče časového hlediska, tak si myslím, že tomu budu věnovat stále stejně, tedy každý den. Se soukromým životem je to pak kapitola sama pro sebe, všechno můžu dělat jen díky velké podpoře a toleranci mé partnerky a rodiny, za což jsem nesmírně vděčný.