Základní část extraligové sezony 2010/2011 byla z pohledu Pardubic nejhorší v historii. Z prvních dvou zápasů dokázal Sokol vydolovat solidní čtyři body a florbalová veřejnost zpozorněla. Ve zbývajících 19 zápasech ovšem přišlo kruté vystřízlivění. Východočeši své bodové konto už nerozšířili a základní část zakončili na posledním místě se ziskem pouhých čtyř bodů.

Jasný sestup, znělo z úst odborníků. Tehdejší parta měla ale se zrádnými boji v play down bohaté zkušenosti, které se ukázaly v sérii proti pražské Spartě. Pražanům uteklo play off o pouhé tři body a v sérii proti Sokolu byli jednoznačnými favority. Série však dospěla do rozhodujícího pátého duelu, který skončil po 60 minutách nerozhodně 3:3. Na hřišti se jiskřilo, atmosféra mezi střídačkami byla neuvěřitelně vypjatá, o osudu sezony mohl rozhodnout jeden moment, nic pro slabé povahy.

V čase 63:56 se dost možná projevil právě zmíněný klid Ondřeje Vichra, který dostal míček za záda Vladana Dřízhala, rozhodl o nečekané záchraně extraligové příslušnosti a odstartoval obrovskou pardubickou euforii. Středeční večer 23. března 2011 měl jasného hrdinu. „Když to vezmu z pohledu důležitosti toho gólu, tak to určitě byla nejdůležitější chvíle mé kariéry. Je ale jednoduché to vybrat. Gólů jsem totiž jinak dal slovy Jaromíra Bosáka asi tolik, jako je prstů na ruce zasloužilého lesního dělníka po třiceti letech práce s pilami všeho druhu,“ vysvětluje s úsměvem.

K této nezapomenutelné chvíli, od které uplynulo nedávno devět let, ale vedl dlouhý příběh. Malý Ondřej byl sportovec odmala, k ruce měl jako parťáka navíc o šest let staršího bratra, se kterým při sportovním dovádění v jejich domácnosti tu a tam něco rozbili. Závodně pak zkusil stolní tenis, fotbal a tenis. „K florbalu jsem se dostal v deváté třídě úplnou náhodou přes bratrance. První půlrok jsem neměl ani svoji hokejku, musel jsem si půjčovat erární, takovou tu rovnou oranžovou. Nebo rovnou. Většinou byla v ruce ohnutá doleva, takže já přišel na trénink, přes koleno ji ohnul pracně na druhou stranu a šlo se na to. Neuměl jsem s ní ani vystřelit, což mi bohužel zůstalo dodnes,“ vzpomíná na své florbalové začátky.

Rok 2005 znamenal pro pardubický florbal historicky první postup mezi českou elitu. Tehdy u toho byl i „Vichras”, ačkoliv možná v trochu jiné pozici, než byste čekali. „Když se postoupilo do extraligy, tak jsem byl výkonnostně zařazen do béčka. Moje dlouhodobá výkonnost upřímně odpovídala spíš tak céčku, takže po zásluze. První extraligový zápas - památný zápas s Vítkovicemi, který skončil 6:2 na góly, 4:0 na stromy (z toho Petr Kosejk čtyři) a 2:0 na přeseknuté hokejky - jsem tak strávil mezi dalšími pěti diváky na tribuně v Chlumci nad Cidlinou. Seděl jsem vedle Mildy Peřiny, který dostal na starost online přenos, jež se tehdy prvním rokem rozjížděl. Technicky ho rozchodit i přes tehdejší pomalé připojení dokázal skvěle, horší už to bylo s jeho plněním. Asi v půlce zápasu se na mě nesměle a nejistě podíval a zeptal se, jestli si jako myslím, že už by tam neměl něco napsat. Naštěstí tehdy online četli jen hráči po svém odehraném zápase, takže nevadilo, když se to tam všechno doházelo zpětně. Do extraligy jsem se aktivně zapojil až od zápasu v Brně, tedy od 13. kola.“

V pardubickém „A” týmu vydržel Ondřej Vichr s přestávkou až do sezony 2012/2013 a vytáhlý florbalový univerzál nastupoval po celou kariéru s číslem 12. „Číslo jsem si v začátcích vybrat nemohl, byl to tehdy první dres, který jsem měl půjčený na turnaje – žlutomodrý kousavý „svetr“ s dvanáctkou na zádech. To číslo už jsem si potom nechal, zalíbilo se mi. Vrcholovou kariéru jsem původně ukončil po smutném sestupu s Bohemkou v roce 2012, bral jsem to jako znamení uvolnit místo lepším a mladším hráčům. Rok poté jsem sice ještě po oslovení trenéry vypomohl v play off 1.ligy, ale to už byl jen takový závěrečný štěk,“ vzpomíná šestatřicetiletý Ondřej Vichr.

Po konci hráčské kariéry se vrhnul na trenéřinu, v Pardubicích už vedl například juniory, dorostence ale i elitní „A” tým. „Byla to pro mě velká zkušenost. Něco se tehdy povedlo víc, něco méně. S odstupem času by člověk samozřejmě něco řešil jinak, ale to je asi normální. Snažil jsem se ze sebe vymáčknout všechno, víc toho ve mně nebylo, nebo možná ani není. Práce s hráči i realizačním týmem ale byla, i navzdory některým výsledkům, moc fajn. Přiznám se, že když si chci zavzpomínat, tak si na Youtube pustím, jak jsme na Czech Openu v roce 2016 památně porazili Pixbo, což mě i dneska vždycky zvedne náladu,“ dodává Vichr.    

Usměvavý pohodář z pardubického florbalového kolotoče tedy prakticky nikdy nevystoupil, udržuje si přehled o veškerém klubovém dění a vypomáhá na všech různých frontách. „Je to tak, jsem v tom stále, sleduji výsledky všech kategorií, hraju za tým U50 a trenérsky vypomáhám u starších žáků. Kluci z vedení klubu zaslouží velký respekt za to, kam pardubický florbal dostali. Rozumím tomu, že zvenčí jsou nejvíc vidět hlavně výsledky „A” týmu, ale pokud chce někdo hodnotit celý klub, je potřeba se na to dívat v mnohem širší perspektivě,“ myslí si.

Technicky fantasticky vybavený hráč si i nyní pochvaluje spolupráci se svými bývalými parťáky, se kterými válí v Regionální lize mužů. „Baví mě, když se sejdeme v jedné lajně tři praváci jako zamlada – já, Štěpán Vacík a Tomáš Kubíček. Když zavzpomínám na extraligu, tak část jedné sezony jsem se nachomýtnul ke Kubovi Kunátovi s Filipem Bahníkem, kteří hráli v super formě a mně se dařilo jim to moc nekazit. Jinak jsem se tak nějak motal všude a nikde, tedy mezi nehrajícími. Bral jsem to v pohodě, byl jsem rád, že jsem součástí týmu. Kdo chce dělat kolektivní sport, musí podle mě umět být v týmu a pomoct mu, i když nehraje. Nejde jen přijímat benefity kolektivního sportu, ale jinak se chovat jako ve sportu individuálním. Ale od vážnějších věcí zpátky k těm úsměvnějším. Když jsme u těch nehrajících, vzpomínám si, jak byl jednou během extraligového zápasu posazen můj spoluhráč, který následně nelenil, vytáhnul z vaku notebook a začal si na střídačce vyřizovat pracovní věci. To byl ale florbal ještě trochu jinde,“ směje se Vichr.

Stejně jako se Ondrovi dařilo v hráčské kariéře, daří se mu v osobním životě. V poslední době to platí dvojnásob. „Během necelého roku jsme se s moji Zůzou (taktéž bývalou florbalistkou pardubického klubu) přestěhovali do „vlastního“, vzali se a rozrostli do aktuálního počtu tři. Tomáš Kubíček to pojmenoval jako Vichrasův hattrick. Bydlíme v řadovce na kraji Pardubic, jsem šťastně ženatý a mám patnáctiměsíční dceru. Co se týče práce, tak aktuálně třetím rokem pracuji se skvělými kolegy jako procesní manažer v ČSOB Pojišťovně.“

Fanoušci a bývalí hráči si ze společných akcí a oslav jistě pamatují populární popěvek „Ondro, udělej tam vichr, Ondro, udělej tam Vichr.“ A právě společných zážitků si Ondřej Vichr z kariéry považuje úplně nejvíc. „Společné týmové zážitky jsou kořením každého kolektivního sportu. Všechny oslavy vítězství, postupů, udržení se - stálo to zkrátka za to. A ne nadarmo se říká, že nejvíc je hrát buď o titul, nebo o sestup,“ uzavírá.