„Myslím, že každý rok se pohybuju mezi 70 až 80 kousky. Vážím si všech masek, které nakreslím. Speciální jsou ty pro reprezentace a jsem také rád, že mohu navrhovat masky do NHL, konkrétně pro Lukáše Dostála do Anaheimu Ducks,“ začíná své vyprávění Roman Vítek. Řeč je o jeho současné profesi profesionálního a velmi žádaného airbrushera.

K této umělecké technice se dostal v roce 2008, kdy si chtěl jen upravit svoji brankářskou masku na florbal, ovšem airbrush ho pohltil natolik, že se stal jeho prací. Jeho díla najdete pod značkou Foxart. „Kariéra se vyvíjí skvěle. Nejvíc masek aktuálně kreslím pro hokej a následuje florbal. Dělal jsem masku například pro švédskou brankářskou legendu Johana Rehna, dál kreslím biatlonové pažby a letos jsem připravoval helmu i na slavný Dakar,“ říká.

Úplně na začátku lásky ke sportu jako takovému ovšem byl v dětství jeho o sedm let starší bratr, od kterého dostával tvrdou školu ve všech odvětvích. Zejména pak ve fotbale, u kterého jako malý kluk začínal v Nemošicích. „Myslím, že jsem odmala ve své kategorii vyčníval, ale já ani rodiče jsme neměli ambice v profesionálním fotbale, a tak jsem na vesnici v klidu sportovně rostl. Teď vím, že mi to dost pomohlo. Každou volnou chvíli se šlo vždy něco hrát - fotbal, hokejbal, baseball, tenis, volejbal, pingpong a v zimě samozřejmě hokej. Ve florbalovém brankovišti se tahle multisportovní průprava myslím dost hodí.“

Od kolektivních sportů, kterými prošel tehdy v dětství snad každý malý kluk, pak už byl jen krůček k florbalu. U Romana Vítka se úplné florbalové začátky datují do roku 1994 na základní škole. „Tenkrát se hrálo s dřevěnýma Lionkama a bylo to něco úplně nového. Od začátku mě to táhlo do brány, pamatuji si, že jsem si dělal ještě před rokem 1989 papírové figurky Dominika Haška, který tehdy válel v Pardubicích. Jednou jsem se byl na zimáku podívat, protože tam táta prodával párky, a ta výstroj a chytání se mi prostě začalo strašně líbit, takže florbalová brána bylo takové plnění snu o chytání,“ vzpomíná.

Jeho talent ve škole zaregistrovali i lidé od hokeje a rozhodně ne jen tak ledajací. „Náš tehdejší učitel informatiky byl známý hokejový rozhodčí Petr Blümel a ten mi říkal, abych zkusil hokej. To pro mě ale bylo v té době nereálné, a tak jsem chytal florbal a hokejbal až do devatenácti let jen tak pro radost ve škole nebo za barákem. V té době hrál brácha první ligu futsalu a trénovali v nové hale v Heřmanově Městci, kde se tehdy rozjížděl klub FBC Respekt HM, ve kterém jsem poprvé naskočil do registrované soutěže. Hned první rok jsem vyhrál nejlepšího gólmana nejnižší soutěže a strašně mě to pohltilo.“

Po dvou letech pak “Víťas” přešel za kamarády do týmu Sokol Pardubice “D”. Netrvalo dlouho a přes Radka Cibereho se dostal až do pardubického “B” týmu. „Béčko jsem bral jako svůj strop, ale tam si mě všiml tehdejší trenér “A” týmu Kamil Kastl a začal mě brát na tréninky. Tehdy se ještě jezdilo do Chlumce nad Cidlinou a já byl ze všeho naprosto unešený. To, že bych to mohl někdy opravdu chytat, mi došlo asi tak po třech měsících zvykání na rychlost hry a střelbu. A taky jsem se mohl porovnat s tehdejší hvězdou Martinem Paukrtem nebo Honzou Pipkem. Oni byli samozřejmě větší, a tak jsem musel být rychlejší. Jasno o tom, že asi nejsem úplně špatný jsem měl v sezóně 2009/2010 po zápase s SSK Future. Vyhráli jsem na jejich hřišti 3:2, já to celkem zavřel a my si udrželi šanci na play-off.“

Florbal Romana Vítka pohltil a zamiloval si všechny aspekty práce florbalového gólmana - od oblékání výstroje, po strečink až po samotné zákroky. Fanoušci si ho ze hřiště pamatují s číslem 71 na zádech. „Měl jsem vždy jedničku, ale když jsem jel do Brna na první extraligový zápas jako dvojka za Martinem Paukrtem, který měl jedničku taky, tak mi Honza Felsenberg nalepil před jedničku tejpovací páskou sedmičku, která se z pásky dělala nejlépe, a tohle číslo už mi zůstalo,“ usmívá se Vítek.

Na kontě má čerstvě čtyřicetiletý “Víťas”, jehož velkým vzorem byl finský gólman Henri Toivoniemi, 77 startů v nejvyšší soutěži. „ Z kariéry v “A” týmu asi nejvíce vzpomínám na golmanské parťáky Martina Paukrta a Honzu Pipka. Z hráčů jsem pak hodně rád hrál s Karlem Brychtou a Petrem Kosejkem, protože oba uměli neskutečně blokovat a skvěle četli hru. V útoku jsem nejraději sledoval trojičku Cibere - Hoffman - Trojan. I když jsem se snažil vždy soustředit na sebe, tak tahle trojice uměla kouzlit úsměv jak v dobrém, tak i v tom špatném slova smyslu,“ vzpomíná opět s úsměvem.

Od roku 2007 se v klubu věnoval i trénování mladých talentovaných gólmanů a s některými z nich tvořil v Pardubicích gólmanské partnery. „Samozřejmě jsem trénoval Kubu Levínského a když se začali dostávat do týmu kluci jako Petr Musil nebo Kuba Víšek, tak jsem přirozeně pomalu brankoviště začal vyklízet. Myslím, že začátek konce moji vrcholové kariéry nastal někdy v roce 2015. Moje firma se rozjížděla a já čím dál více přemýšlel o práci nebo o tom, jak chytají kluci. Tréninky jsem chytal pořád, ale můj poslední zápas jako dvojky byl myslím v roce 2018, kdy byl v brankovišti už Martin Haleš.“

U trénování ovšem zůstal a od roku 2010 působí Roman Vítek v reprezentačních výběrech českých týmů jakožto kouč gólmanů. Jako důležitá součást realizačního týmu už má za sebou 8 světových šampionátů (2x juniorky, 4x ženy, 2x muži), ze kterých si přivezl dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili. „Těch reprezentačních zážitků je spousta. Nejlepší na tom je, že jsem mohl poznat nejlepší české gólmany opravdu zblízka a mohl jsem posouvat českou brankářskou školu. Aktuálně se mi nejvíc líbí kluci, co chytají moderním stylem, který jsem pomáhal vytvářet, například Lukáš Bauer, Tomáš Jurco nebo Martin Haleš. Jsem rád, že se pardubická škola učí po celé republice. No a pak to byla určitě práce se všemi hlavními trenéry, je zajímavé pozorovat jejich práci a od každého jsem si dost vzal,“ říká Vítek.

Jak sám říká, pardubický florbal z pozice reprezentačního kouče sleduje neustále, ovšem nenudí se ani v osobním životě. „Od konce kariéry se mi život změnil opravdu hodně. Postavil jsem novou dílnu pro svoji firmu, začal rekonstruovat svůj rodný dům. Našel jsem si přítelkyni a začali jsme hodně cestovat, s batohem už jsme obešli pořádný kus světa. Máme na kontě Gruzii, Norsko, Slovinsko, Mallorcu nebo Maroko a určitě ještě nekončíme,“ uzavírá povídání Roman Vítek.