Co se týče florbalu, měl David Trojan předpoklady dané jednoznačně. Šlo především o chirurgickou přesnost jeho střely švihem, kterou v drtivé většině případů nacházel horní růžek branky. „V osmi letech jsem viděl v televizi hrát na tenisovém Wimbledonu Ivana Lendla s Borisem Beckerem. Dost se mi to líbilo, a tak jsem začal hrát tenis. Z tenisového drilu a nácviku jsem tak nejspíš měl tuhle přesnost, kterou jsem dokázal čas od času uplatnit i ve florbale,“ říká.

V tenisovém klubu LTC Pardubice hrál až do svých 14 let. Po čase mu ale začal závodní sport chybět, tudíž se nechal chytit do florbalového lasa od svých spolužáků ze střední školy. „Začínal jsem v bráně, ale pak mě přestalo bavit tam sedět, tak jsem šel do pole. Začátky byly z dnešního pohledu nepředstavitelné - především z pohledu vybavení a tělocvičen. Vtipný byl například náš první zápas v dospělé kategorii. Úvodní buly náš centr vyhrál přímo na mě. Já vůbec nevěděl co dělat. No tak jsem na místě udělal otočku, vystřelil z ní a byl z toho gól. Ten zápas jsme dali asi 35 gólů, takže se to muselo psát na dva papírové zápisy,“ vzpomíná Trojan.

Otočku s míčkem neudělal poprvé a rozhodně ani naposledy. „Byly dobré hlavně na trénování kontroly balónku v rychlosti. Je fakt, že jsem se točil často a rád a dalo se to trénovat i doma při poslechu hudby,“ směje se. Jeden z jeho největších parťáků Radek Cibere dokonce uvádí, že se „Trojda” dokázal kolikrát otočit až o 1 440 stupňů.

David Trojan byl u sloučení dvou tehdejších pardubických klubů - Sokola a Kooperativy. Oba celky hrály druhou nejvyšší soutěž, a tak dávala klubová „fúze” smysl. „Sokol měl mnohem lepší infrastrukturu než my, ale potřeboval rozšířit kádr. Někteří s tím tenkrát úplně nesouhlasili, já si ale trvám na tom, že to bylo správné rozhodnutí. Sokolu jsme na hostování poskytli našeho nejlepšího hráče Petra Kosejka a i díky tomu se postup do extraligy podařil a v sezoně 2005/2006 jsme jako jeden tým vstoupili mezi českou elitu.“

Po českých palubovkách se David Trojan proháněl s číslem 19 na zádech, což mělo prozaický důvod. Stejné číslo totiž nosily jeho dva vzory z ledního hokeje - Joe Sakic a Jaroslav Kudrna. Jiní dva hráči pak patřili mezi jeho nejoblíbenější florbalové duo. „Nejlépe a nejvíce jsem toho odehrál s Pavlem Kondrasem a Lukášem Weimarem. Hráli jsme spolu několik let, a tak jsme už dobře věděli, co kdo udělá nebo kde se kdo bude pohybovat. Každý jsme byli jiný typ hráče, takže jsme se výborně doplňovali,“ myslí si Trojan.

Fanoušci Sokola si ho pamatují z prvních let pardubického klubu mezi českou florbalovou smetánkou. Zásadní roli hrál „Trojda” zejména po našem sestupu. V sezoně 2008/2009, kterou Sokol strávil v 1. lize, totiž zářil a patřil mezi základní stavební kameny tehdejší sestavy. V základní části posbíral celkem 26 bodů, v play off jich přidal dalších 6 a byl jedním z tahounů pardubického týmu při rychlém návratu do extraligy.

S pardubickým „A” týmem se David Trojan rozloučil po následující sezoně, tedy po ročníku 2009/2010. „To rozhodnutí zrálo delší dobu po mém dokončení vysoké školy. Bylo to čím dál časově náročnější a už to moc nešlo skloubit s prací, což se dost projevovalo nejen v chuti věnovat tomu většinu volného času, ale i v klesající výkonnosti.”

Borec, který se momentálně živí jako projektový manažer a konzultant v oblasti informačních systémů, se staral i o dobrou náladu v kolektivu. Sluší se ovšem dodat, že ne vždy úplně záměrně. „Snad se na mě nebude zlobit, když zavzpomínám na období, kdy se ho strašně držela smůla. Ať se přihodilo cokoliv, tak se to stalo jemu. Jeli jsme v zimě na chatu, po hokeji na rybníce musel mít fialový monokl přes celé oko po zásahu pukem on. Během půlnočního sáňkování všichni skokánek v pohodě přežili, jen David si málem zlomil záda. Jindy spadnul z kola a hned povídal, že má zlomenou ruku. My mu to vyvraceli a snažili se mu to proti jeho vůli rozhýbat. No, nakonec to bylo zlomený,“ směje se jeho spoluhráč Ondřej Vichr.

Vrcholná příhoda Davida Trojana ale vypadala takto. „Tenkrát jsem byl snad nejlíp fyzicky a rychlostně připravený, co jsem kdy byl. Byl už večer a tma a já šíleně pospíchal na autobus. Sprintoval jsem po trávě napříč sídlištěm a v tu chvíli jsem ucítil rychle za sebou dva nárazy v oblasti hlavy a krku, jak se dnes hezky říká. Chvíli jsem se rozkoukával a zjistil, že mi teče krev. V té rychlosti jsem svoji hlavou jednu prádelní šňůru celou přerval, o druhou jsem se zastavil a v obličeji jsem pak měl čáry vedoucí od pusy k uším. Pár týdnů mě lidi zastavovali a ptali se, co se mi stalo, protože jsem vypadal jako filmový Joker.“

Po svém konci v „A” týmu se David Trojan společně s bývalými spoluhráči vydal na cestu napříč nižšími regionálními soutěži, kam si stále chodí občas zahrát. „S florbalem jsem zažil spoustu výborných zážitků a hlavně poznal spoustu skvělých lidí, kteří jsou dodnes mými nejlepšími kamarády, což je věc, které si cením asi nejvíc. Tohle určitě nadřazuji nad sportovní stránku celé mé florbalové kariéry.“

Na jeho slova navazují už zmínění Radek Cibere a Ondřej Vichr, bývalí spoluhráči a parťáci z týmu.

„Trojda byl a je můj nejlepší kamarád, o florbale jsme dokázali častokrát i vášnivě debatovat. Dokázali jsme zápasy probírat dlouhé hodiny až do rána. Jsem si stoprocentně jistý, že bez něj bychom to v úplných začátcích nikdy tak daleko nedotáhli, protože to byl právě on, kdo nám dokázal popsat jakýkoliv systém, naučil nás bránit a především se kousnout a makat.”

„Já musím s plnou vážností dodat, že David je typ člověka, na kterého když se obrátím s nějakou prosbou, tak vždycky pomůže,“ uzavírá Vichr.