Florbalista, který začínal na plácku za gymnáziem kousek od haly Dašická. V tu dobu nevyšel fotbal, dal se tedy na florbalovou cestu. „Na naši základku přišel nábor mládeže do Sokola a Robert Přinesdomů nás vzal poprvé na Duklu na něco jako trénink. V tu dobu jsem končil s fotbalem, protože jsem byl fakt špatnej, a tak to byla souhra náhod. Na florbale byli v tu dobu v našem ročníku špatný všichni, tak jsem aspoň zapadl,” popisuje své florbalové začátky s úsměvem Jan Cakl. 

V mládí byl “Caky” vedle florbalu také nadějným cyklistou. ,,S cyklistikou to bylo na rozdíl od florbalu spíš koketování. Vždycky když to začalo vypadat dobře, cítil jsem formu, přišla nějaká stopka - materiál, zdraví, cokoliv. Na závodech horských kol jsem byl párkrát třetí, ale v žádné stáji jsem nikdy nejezdil. Musím ale říct, že dodneška je to pro mě jakási samotářská kompenzace k hodně společenskému já,” vysvětluje. 

V dobách svého koketování s cyklistikou si Honza Cakl přivodil také jedno vážné a nepříjemné zranění. ,,Hodně nešťastně jsem si zlomil nohu. Jel jsem ve velké rychlosti po rovince a udělal jsem prostě chybu. Vypadalo to, že už nebudu chodit. A jestli ano, tak hodně špatně. Zachránilo mě, že se mi to stalo v Jilemnici, kde byl tenkrát skvělý doktor Kálenský, který mě hned operoval a neuvěřitelně se mi následně věnoval. Měl jsem sešroubované koleno osmi vruty skrz kovové desky a rehabilitace trvala víc než rok. Drtivou část té doby jsem chodil o berlích, ale veškerá tehdejší péče se vyplatila. Dneska chodím, běhám, lyžuju, takže dobrý.” 

V době, kdy se tento svérázný obránce proháněl po českých palubovkách, se však hrál florbal hlavně kvůli zážitkům. ,,S florbalem mám spojenou spoustu skvělých zážitků, ale ten sportovně nejvýraznější je určitě postup zpět do mužské extraligy v sezoně 2008/2009. Taky ročníky v dorostu a následně v juniorech pod Tomášem Kořínkem a Jirkou Smolíkem byly naprosto skvělé. Uhráli jsme spoustu výsledků, které vzhledem k našim schopnostem s hokejkou, považuji zpětně za malý zázrak. Dnešní florbal už je po technické stránce jiný sport, než který jsem hrál já.“

Z paměti ale zároveň vytáhl i vůbec nejhorší zážitek ze své florbalové kariéry. ,,Byl to určitě první start v extralize. Na tribuně jsem měl rodinu, byl jsem neuvěřitelně nervózní a během zápasu jsem si dal ukázkového vlastňáka. Gólman Honza Pipek mě tenkrát hrozně seřval. Naštěstí jsme to ale tenkrát zvládli hned po zápase spláchnout,” dodává s úsměvem na tváři. 

Už jednou vzpomínaný ročník 2008/2009 byl pro Honzu nejnáročnější v kariéře. Hrál tehdy druhou juniorskou ligu, první ligu mužů a aby toho nebylo málo, naskakoval také za mužský “B” tým. Celkově tedy během sezony odehrál přes 50 zápasů. ,,Bylo to skvělý, já jsem ten tlak miloval. Dost často jsem ještě jezdil do školy na kole z Pardubic do Chrudimi a zase zpátky. Večer pak ještě každý večer na trénink. V tu dobu byla veškerá naše regenerace jednou týdně sauna na sportovním gymplu a k tomu plzeňské pivo z lahve. Velký posun v regeneraci pak nastal díky komplexní péči Kačky Levínské. Jak už jsem řekl, ty podmínky byly nesrovnatelné s dneškem. My si ještě jako nováčci v “A” týmu kupovali hokejky a první nepadnoucí teplákovku si musel Kuba Chovanec vybrečet,” vzpomíná Cakl.

Kromě zážitků si ale stejně jako každý florbalista odnesl z kariéry i spoustu přátelství a momentů, které má spojené s konkrétními lidmi. ,,Na nikoho speciálně nevzpomínám, protože s kým chci, s tím se většinou pořád vídám. Ten široký okruh lidí, který mi florbal dal, mě provází celým životem. Někdy intenzivněji, někdy méně, tak jak to u opravdových kamarádů bývá. Na hřišti mi vyhovoval každý, kdo uměl rozehrát, protože to rozhodně nebyla moje doména. Třeba s Petrem Kosejkem byla radost hrát. Nikdy jsem nebyl point maker, ale spíš ten zlý muž vzadu.” 

Vedle pozice v pardubické obraně si vyzkoušel také pozici na lavičce. Tou byla rovnou pozice asistenta trenéra “A” týmu. ,,Byl jsem spíš takový technický support než trenér. V tu dobu jsem už chodil do Prahy do školy a měl jsem auto. Fungoval jsem pro kluky z Prahy, kteří dojížděli na tréninky, spíš jako taxík. Díky těmhle kontaktům jsem se ale nakonec dostal do kempu a odchodil celou letní přípravu ve kdysi slavném klubu Future. Nakonec jsem v Praze na dva roky zaparkoval v “B” týmu Tatranu, což bylo fajn.“

Třetí pozicí, která přetrvává do dnešních dní, je post ve vedení pardubického klubu. ,,V klubu jsem něco jako konzultant. Snažím se klukům pomoct třídit nápady, pomáhat s rozhodnutími a zároveň vnášet vnější optiku do zaběhnutých procesů. Já to mám v práci taky rád, po čase máme všichni tendence sklouznout k profesní slepotě. Ovšem před celým realizačním týmem v pardubickém florbalu obrovský klobouk dolů. To, co se jim povedlo vybudovat ve městě s přetlakem profesionálních sportů, je obdivuhodné. Myslím, že florbal jako takový se pomalu blíží ke křižovatce částečné profesionalizace. Je otázka, jak na ni jednotlivé kluby budou schopny zareagovat. Vize našeho klubu je daná a propracovaná. Rád bych za námi viděl skvělou práci s mládeží a hlavně to, že florbal v Pardubicích bude generovat fajn lidi s pozitivním vztahem ke sportu.”

Florbal zkrátka spojuje, což potvrzuje také Honzův rodinný život. Za ženu si totiž vzal sestru taktéž člena Klubu ligových hráčů Štěpána Vacíka. ,,Florbal je jedna velká rodina. Štěpán mě moc rád neměl, ale teď už spolu jdeme i na pivo,” zakončuje naše povídání s úsměvem na tváři.